Upír, co pije z mrtvých
Nastala tma. Neproniknutelná, bez kousku stínu. Uvědomila jsem si, že se můj hrudník nadzvedl. Prudce jsem otevřela oči a hlasitě se nadechla. Mou mysl začal kousek po kousku užírat strach a já se prudce zvedla do sedu. Chyba. Narazila jsem hlavou o kovovou desku, a před oči mi naskákaly hvězdičky.
Tiše jsem zaúpěla a svezla se zpátky. Márnice, říkala Morrígan. To byl snad jen zlý sen. Na druhou stranu, lepší než se probudit pod zemí…
Po krátké chvíli, kdy jsem se snažila nemyslet na to, že všude kolem mě se válí těla mrtvých lidí, jsem zaťukala na kov. Přece mrtvoly musí taky někdo hlídat. Snad mi ten dotyčný otevře…
Jenže žádná záchrana se nedostavila. Začala jsem panikařit, když tu náhle se hned o šuplík dál ozval mlaskavý zvuk. Vytřeštila jsem oči, a netušila, jestli mám dál klepat o pomoc, nebo být raději zticha, aby mne to nenašlo.
Nakonec jsem sebrala všechnu odvahu, a znovu zaklepala na ledový kov.
Mlaskání ustalo a já zatajila dech. Na okamžik vše utichlo. Slyšela jsem jen své vlastní srdce, jak splašeně bije o závod.
Poté se ozval skřípavý zvuk a já pochopila, že se můj šuplík vysunuje. Někdo odklopil víko.
„Upír!“ vyjekla jsem zděšeně.
„Zombie!“ zvolal ten druhý a nevypadal o nic méně vystrašený.
Chtěla jsem před ním couvnout, ale neměla jsem kam. Tohle už bylo trochu moc.
Civěli jsme na sebe a pravděpodobně oba přemítali, co teď. Nakonec ke mně napřáhl ruku a představil se. „Simon.“
Polkla jsem, ale nakonec ji nejistě uchopila. „Tanita,“ zamumlala jsem obezřetně.
„Promiňte, vidím upíra poprvé v životě, myslela jsem si, že je to jen mýtus, ale… co děláte v márnici?“
„Já… ehm…“ znejistil. „Obědval jsem.“
Zhoupl se mi žaludek, jelikož mi došlo, že kdybych se neprobudila dřív, asi by si na mně taky pochutnal.
„Odkdy upíři pijí z mrtvých?“
Bylo na něm vidět, že je mu to téma nepříjemné. „A odkdy se mrtvé holky jen tak probouzejí?“
„Také mě to překvapuje,“ naklonila jsem hlavu na stranu a prohlédla si své poškrábané ruce. Zápěstí jsem měla zkroucené v podivném úhlu, ale nebolelo mne nic.
Zvedla jsem k němu tvář. „Nemáte zrcadlo?“
Simon se zašklebil. „Ne, ale pokud se spokojíš s popisem…“
„Povídejte,“ založila jsem si ruce na hrudi a ta zraněná podivně zavrzala.
„Celý obličej máš poškrábaný, skoro to vypadá, jako by tě někdo přejel pneumatikou. Zdá se mi to nebo máš na týle skutečně ohromnou ránu? Vypadá to dokonce na prasklou lebku a…“
„Dost!“ zvolala jsem a roztřeseně jsem se nadechla.
Pokrčil rameny. „Tebe to zajímalo.“
Mlčky jsem přemýšlela, co dál. Takhle jsem domů rozhodně nemohla.
„Chtělo by to plastiku, co?“ nahodil upír.
„To tedy. A zároveň někoho, kdo by mi spravil tu lebku,“ povzdechla jsem si a v duchu ironicky poděkovala Morrígan a Teutatésovi.
„Chtělo by to vrátit čas…“ usmál se.
„Díky, to nezní moc nadějně.“
„Vážně, i kdyby tě dali plastičtí chirurgové do kupy, co bys řekla doma? Předpokládám, že někde bydlíš.“
„Na to jsem vůbec nepomyslela!“ zaúpěla jsem a z mých rtů splynula tichá kletba.
„Pak mi dovol, učinit ti nabídku,“ založil si ruce. „Když bych tě vrátil zpět na místo, těsně před tím, než se ti tohle vše stalo, nikdy bys nikomu ani náznakem neprozradila, že jsem tu byl.“
Překvapeně jsem nadzvedla obočí. „To mi chcete namluvit, že se dokážete vrátit v čase?“
„Já ne, ale mohu tam vrátit určité… objekty.“
Nakrčila jsem nos. „Takže já jsem objekt. Bezva.“
„Tak souhlasíš? Podruhé už nabídky nedělám.“
Naklonila jsem hlavu na stranu. „Proč tak nechcete, aby někdo věděl, že jste tu byl?“
„Tak nic…“
„Ne ne, počkejte, já… souhlasím!“ vyhrkla jsem rychle. Bylo to smutný, ale tenhle podivný chlápek-upír, byl v tu chvíli má jediná naděje. Vrátit se k rodičům v tomhle stavu, a po své smrti, asi bych je tak dostala do blázince.
„Skvěle,“ usmál se. „Nuže, až tě vrátím, budeš si pamatovat vše z téhle "budoucnosti". Hlavně se zastav včas, jinak budeš tam, kde jsi teď.“
„Na šílenosti už jsem si, myslím, pomalu zvykla,“ kývla jsem. „Nenechám se srazit znovu.“
„Fajn. Tak vylez z té rakve,“ usmál se a špičáky se mu zaleskly.
Neohrabaně jsem se zvedla na zlámané nohy. Natáhl úzký prst a dotkl se mého čela. Nechápu, co na téhle technice všichni měli! Ten stařík Teutatés udělal to samé…
„Nezapomeň, nikdy jsem tu nebyl,“ zdůraznil ještě a pak se se mnou všechno zatočilo.
Netušila jsem, kolik uběhlo času. Má mysl byla ještě zmatenější než prve.
Stále jsem stála na chodníku. Poznala jsem to místo. Náhle do mne vrazil jakýsi stín a já si všimla, jak vběhl na silnici přede mě. Ozval se klakson autobusu a stín se skrčil. Řidič zastavil a zmateně se šel podívat, co mu to vběhlo pod kola. Když však nic nenašel, vrátil se, nastartoval a s vozem plným cestujících odjel.
Na silnici se válel stín, který se pomalu, ale jistě rozplynul.
Zamrazilo mě. Tam jsem se měla rozplynout já. Ale znovu už ne.
Vydala jsem se s rukama v kapsách k tramvaji a následně na Hlavním nádraží do vlaku směr Beroun.
Posadila jsem se do druhého patra, kde byly volné sedačky a zamyšleně vyhlédla z okna.
Přišel průvodčí a ptal se mě na jízdenku. Podala jsem mu nepřítomně opencard, a po zbytek cesty jsem zůstala zahloubaná jen do vlastních myšlenek.
Půlhodinová jízda uběhla pomaleji než normálně, takže když jsem vystoupila v Řevnicích na nádraží, měla jsem pocit, jako kdyby jel hodinu. Přestoupila jsem do autobusu, který mne odvezl až domů do Hatí.