Tuhle básničku jsem psala na konci minulého školního roku a dopsala jí teď, na začátku dalšího. Popisuje spíš mou náladu z toho že jsou prázky zase pryč. Nic moc... :D

Upadl s touhou, poznat ten kmen.

Myšlenkou pouhou, vzali mu dech!

Odešel sám, táhl ho sen.

Honosný pán, úsměv na rtech.

Překvapen prve, poblouzněn pak!

Když kalich své krve nabýdli.

Odpor ho odmítl, spatřil ten vrak!

S kostlivcem bílím, na židli...

Ztroskotal pták, na nebi král.

Železná křídla tlely.

Mrtvý však nikde, na co si hrál?

Zem byla posetá těly...

Upustil číši, uzřel ten klam.

A oštěp k hrdlu blíž...

Zbaběle utéct, však nebylo kam!

Jen kostěná mříž.

Nadzvedli lebku, odkryli tvář.

Nad večeří jásali...

Kdo tvdí opak, špatný je lhář.

Když mrtvé tělo drásali...

Tak skončil sen, co měl být vším,

I badatel v smrti bdí.

Že poznání chtěl, jak říct těm,

co maso lidské jí?