„Říkal jsem ti, že by se osel hodil.“

„Ale notak, já to zvládám naprosto skvěle,“ sípám za ním a vyhoupnu nohu na další kámen. Měli jsme na výběr. Turistickou trasu po cestě anebo něco prudšího. Začínám té volby litovat. K tomu Norbert nasadil vražedné tempo.

„Tobě se to řekne, ty bys tam v klidu vyběhl ani ne za sekundu.“

„Vidíš, další výhoda upírů. Pořád ti říkám, aby ses nechala proměnit. Jako upírka bys byla mnohem… přizpůsobivější mému tempu.“

Přimhouřím oči. „Zmlkni a koukej na cestu.“

„Jak si přeješ…“

Cesta trvá dlouho. Nakonec jsem ale ráda, že jsme zvolili pěší variantu. Něco tak kouzelného jsem v životě neviděla, a čím rychleji se blížíme k horskému městu, tím víc si začínám připadat jako v jiném světě. Vzduch tu řídne, pravda. Začíná se mi dýchat o něco hůř.

„Chceš na chvíli zastavit?“

Nepřítomně přikývnu a složím se na vyčnívající kámen. Posadí se ke mně a nabídne mi pití.

S poděkováním přijmu vodu a dlouze se napiju.

„Dokázala bych si představit bydlení tady,“ nahodím zamyšleně.

„Vskutku? Předpokládám, že to by nebyl problém. Postavili bychom si tu nový Kasskąr.“

„No ovšem, a z tebe by se stal pasáček oslů.“

Zatváří se kysele. „Dobrá, to by asi nebylo nic pro mě.“

Podám mu zpět láhev a zvednu zrak k vrcholu, který už je na dohled. K samotnému městu…

„Tak pojď, už to není zas tak daleko.“

„Mně to nevykládej,“ usměje se a odhalí tak špičáky. Vezme mě za ruku a já si uvědomím, že mě tak už trochu táhne.

A opravdu, po další půl hodině se před námi rozprostře zaniklé město v mracích. Dlouhé bloky kamenných staveb, které postupem času zchátraly a přišly o střechy. Mezi nimi se nacházejí travnaté plochy, z nichž jedna je bývalým hlavním náměstí. My se teď pravděpodobně nacházíme v řemeslnické oblasti, kde bývaly dílny a o kousek výš jsou pak šlechtické domy.

„Páni…“ vydechnu uchváceně. I Norbert nad tím uznale pokývá hlavou.

„Je to tu ještě lepší než na fotkách! Tohle je prostě…“ Došla mi slova, kterými bych mohla výjev před sebou popsat.

Dnes tu jsme my a ještě jedna skupinka turistů. Zdá se, že kvůli počasí sem nikdo další nedorazil. Mně to však vůbec nevadí. Vytáhnu z baťohu skicák a posadím se na kamennou lavičku. V rychlosti si začnu dělat náčrt celého města.

„Mohla bych to snad i použít jako podklad k práci z dějepisu,“ usměju se, když Norbert významně nadzvedne obočí. „Tohle všechno… Představ si, že se tu narodili, žili tu a také zemřeli! Na takovém místě a tak vysoko…“ začnu trochu blábolit.

„Nechceš mi tu právě říci, že tě to uchvátilo víc jak říše Morrígan?“ Pobaveně si ke mně přidřepne a prohlíží si moje zmatené náčrtky.

„Na tuto otázku si netroufám ti odpovědět,“ zašklebím se a namaluji další domek. Je to doopravdy splněný sen. Ale k němu se váže ještě jeden…

„Norberte?“

„Copak ty uchvácená objevovatelko?“

„Nechtěl bys tu dnes nocovat? Vím, že jsme si s sebou z hotelu nic nevzali, ale přesto…“

„Nocovat tu? Inu, nezní mi to jako špatný nápad. Stejně bychom se do hotelu pravděpodobně vrátili až za tmy a…“ Nedořekne a upře svůj zrak kamsi za kamenné hradby.

„Co se děje?“ zeptám se zmateně, když se mu rozšíří zorničky.

„Nic… to nic,“ zavrtí po pár dalších sekundách ticha hlavou. „Jen se mi něco zdálo.“

Přiznávám, že mě tím trochu vyděsil. Pohlédnu na zamračenou oblohu.

„Pojď, můžeš si udělat ještě pár náčrtků, než se setmí,“ proplete se mnou prsty a jednoduše mě dostane zpět na nohy. Zamíříme rovnou k hlavnímu náměstí.

Počkáme, než skupina turistů odejde, schovaní v řadách spletitých uliček. I hlídači se přesunuli do svého skromného domku pod Machu Picchu.

 Norbert mě vezme do jednoho ze zbořených šlechtických domů, kterému však zbyla už jen malá část střechy.

„Bude ti vyhovovat?“

„Myslím si, že ano,“ přitakám se širokým úsměvem. Opravdu budeme spát tam, kde kdysi jeden s nejvynalézavějších národů vůbec.

Norbert z baťohu vytáhne tenkou smotanou deku a rozprostře ji na zem. Sám se na ni uvelebí a přitáhne mě k sobě.

„Jediné na co jsme nepomysleli je, že noci tu mohou být poměrně studené. Mně to nevadí, ale co ty?“

„Myslím si, že to nějak zvládnu, tohle mi za to stojí.“ Položím si hlavu na deku a s úsměvem pozoruji zářící hvězdy. Přesto že bylo přes den zataženo, na noc se obloha jako mávnutím kouzelným proutkem vyjasnila.

„Jak myslíš.“ I přesto mě k sobě přitáhne blíž a pevně zabalí do deky.

„Tak co, nebyl to špatný nápad ne?“ otočím se k němu.

„Nakonec ani ne. Měla jsi pravdu. Už dlouho jsem se tiše utápěl smutkem kvůli bratrovi a musím uznat, že tohle mne alespoň trochu rozptýlilo. K tomu je to naše první společná dovolená.“

„Mně jen stačí, když přestaneš koukat na Stmívání.“ Pohladím ho po tváři a on mě krátce políbí.

„Slibuji.“

Náhle noční krajinu protne řev. Vylekaně se od něj odtrhnu a vyskočím na nohy.

„Co to bylo?“ Automaticky zašátrám u pasu, kde bývají dýky a opožděně si uvědomím, že jsem si je s sebou nevzala.

Norbert už stojí taky v pozoru a upírá oči do tmy.

„Zůstaň tady, zjistím to…“ V mžiku zmizí.

„Tak na to zapomeň.“ Nesouhlasně zašátrám v baťohu a vytáhnu baterku. Roztřesenými prsty zmáčknu malé tlačítko a u mých nohou se objeví kužel světla. Posvítím baterkou do pronikavé tmy a vyjdu z naší provizorní ‚ložnice‘. Všimnu si, jak se u mých úst začínají tvořit obláčky páry.

Machu Picchu je za dne kouzelné, ale v noci dokáže být až nadmíru strašidelné.

Postřehnu na zemi povalující se klacek a sehnu se pro něj. Je to nic moc, ale dodává mi alespoň trochu pocit jistoty.

Uvědomím si, že se třesu. Norbert měl pravdu, doopravdy tu může být poměrně velká zima.

Téměř poslepu jen za pomoci uzoučkého proužku světla se blížím k hlavnímu náměstí, u kterého jsme byli odpoledne. A po Norbertovi ani stopy. Teď mu závidím jeho noční zrak.

Dojdu až na travnatou plochu. Řev už dávno ustal a já se začnu otáčet v kruzích a svítit do každého koutu. Náhle si všimnu boty, která se povaluje mezi stébly trávy. Zvednu ji ze země a hned s odporem zas upustím. Není to jen bota. Je v ní i zbytek končetiny jejího bývalého majitele. Ale co tu dělá?

Posvítím baterkou okolo a všimnu si dalších kapek krve na starém kameni. Vypadají staře, přestože na botě byla čerstvá krev. Polknu.

V tom mě někdo popadne za zápěstí a já uslyším hrozivé zavrčení za svými zády. Nemám dost odvahy, abych se otočila.

Co tu chceš?

Ozve se mi v hlavě hlas hrubší než má samotná Morrígan, když je naštvaná.

„Já…“

Co tu chceš? Kdo jsi? Zmiz!

Zopakuje naléhavěji. Pak se však ozve další táhlý a trýznivý výkřik a to cosi mě pustí. Než se stačím otočit, zmizí. Namísto toho ke mně běží Norbert a já si všimnu krve, která mu kape po bradě a stéká z dlaní.

„Musíme pryč! Hned!“