Vandalismus

Ani Dávní bohové, co upadli v minulost, nezapomínají. Hlídači onoho posvátného místa, co zbylo jim po slavné éře. To jediné, co mohou chránit je odkaz. Skryti zrakům zvědavých, trpěli již mnohé. Jakýsi umělec však překročil hranice, když obraz svůj na posvátný kámen promítl. Netušíce, jaké neštěstí k sobě přivolal…

 

Kolem mě se míhají polorozpadlé domy. Samotný vítr mi skučí ve vlasech žalostný vzkaz. Norbert se pohybuje rychlostí, která mi brání zorientovat se. Vše se pro mě mění v tmavou skvrnu.

Lapám po dechu, protože mi vítr krade vzduch od úst. Až náhle vše utichne a my zastavíme.

Motá se mi hlava. Když se rozhlédnu okolo, zjistím, že jsme opět u našeho hotelu.

Mé nohy se podlomí a já se konsternovaně svezu na zem.

„To byli…“

Norbert mlčí.

„Byli to…“

Stále se mi nedostává žádné odezvy. Na chvíli se zahalíme do pláště ticha.

„Nebyli jsme jediný, kdo měl nápad nocovat tam,“ ozve se po chvíli. Na bradě má stále zaschlou krev.

„Kdo? Kdo je probudil?“ Tázavě na ně pohlédnu.

„Jakási banda pobudů. Rozhodli se to místo poskvrnit nejen svou přítomností, ale i spreji, kterými začali tvořit své ‚umění‘.“ Začne si stírat krev. „Pojali i nějaké množství alkoholu, takže když jsem se tam objevil, ve snaze bránit se před Strážci toho místa, se vrhli i na mě.“ Chladně se zasmál.

„Hloupí lidé…“ Opět krátká odmlka. „Probuzení a rozezlení bohové si s nimi poměrně krutě pohráli…“ V hlavě se mi vybaví obrázek nohy v botě. „…jen ve své zlosti nedbali na to, kdo všechno přijde o život.“

„Dbali,“ namítnu. „Ptali se mě, kdo jsem. Naléhali, ať to místo opustím,“ vzpomenu si na mnohohlasnou výzvu.

Norbert na mě jen pátravě pohlédne a nakrčí obočí. Pomůže mi zpátky na nohy.

„Tak či onak, doufám, že sis to místo dobře prohlédla, neboť mě už tam nikdy nedostaneš.“ Odhalí špičáky v nejistém úsměvu a pohlédne k hotelu.

„Jak vypadám?“

Nehledě na jeho zakrvácené rukávy košile, smažu mu z tváře poslední stopy krve. Recepční by si to mohla špatně vyložit.

„Jako upír, co se porval s vandalismem a stáhnul se před zapomenutými bohy,“ pošťouchla jsem ho s úšklebkem.

„V tom případě je všechno v pořádku,“ zamíří se mnou ke vstupu. Uvědomím si, že ačkoliv se snaží nedat na sobě nic znát, sám je tou záležitostí otřesen. Ani já asi nikdy nezapomenu na jejich hlasy. Zároveň ve mně klíčí touha setkat se s nimi znovu. Poznat je. Takhle má zvědavost se mi jednou dozajista stane osudnou.

 

Probudím se uprostřed noci a posadím se. Něco mě donutilo se vzbudit! Pohlédnu na Norberta, který vedle mě spokojeně oddechuje s hlavou zabořenou do polštáře. Přimhouřím oči, když si uvědomím, že na posteli sedí postava.

„Vskutku sladké,“ kývne hlavou ke spícímu upírovi. Okamžitě ten hlas poznám.

„Morrígan,“ vydechnu překvapeně a promnu si oči. „Lepší doba k návštěvě nebyla, že?“

„Nebuď zase drzá.“ Bohyně smrti si poposedne.

„Promiň.“ Ačkoli se snažím, má omluva nezní zrovna upřímně. „Jaký je důvod, vzbudit mne zrovna v tuto noční dobu?“ usměju se rozespale.

„Napadlo mě, že se zastavím,“ nakloní hlavu na stranu. „A povím ti, že jsem si za tebe našla na ty dva týdny záskok.“

Potěšeně nadzvednu obočí. „Opravdu? To mě těší, alespoň toho nemáš tolik.“

„Ano, je poměrně šikovný. Trčí z něj sice kovové trubky a drátky, ale jinak plní tvé povinnosti velmi zručně.“

Nadzvednu obočí. „Azzarus ti půjčil nějakého ze svých robotů?“

„Snad si nemyslíš, že bych od něj nějakou tu jeho zrůdu přijala?“ zamračí se. „Ne, jedná se o hocha, na kterého se zřítilo lešení.“ Obrátí svůj pohled na Norberta.

„Ach tak… ehm… to je mi opravdu líto.“

„Proč by mělo? Takhle je mnohem užitečnější. Až dokonce uvažuji, že si ho pak ponechám, přestože se vrátíš. Vlastně bych si mohla vytvořit armádu pomocníků, to už bych totiž nikdy neměla tolik starostí co teď.“

Vnímám v jejím hlase zlost. Je na mě stále naštvaná za to, že jsem si takhle odjela a nechala jí to vše na krku.

Norbert se otočí na druhý bok. Kupodivu spí poměrně tvrdě.

Královně přízraků se zablesknou rudě oči. „Zajímalo by mě, co by dělal, když by se probudil a uviděl mě. Mohla jsem ho tenkrát rozsápat na uzoučké cáry a sestavit ho zas do jiné, ponižující podoby.“ Její hlas zní skoro až zasněně.

„Morrígan…“

„Mohla jsem mu vyklovat obě ty oči a jeho kostmi si ozdobit trůn.“

„Ano, ale…“

„Mohla jsem si z jeho špičáků vytvořit náušnice.“

„To už by snad stačilo,“ zašeptám nesouhlasně.

„Bude to stačit, až já řeknu. Stačí mi, že jsem teď nucena vídat jeho bratra!“ okřikne mě a Norbert se znovu překulí. „Tyhle upírský pobudové jsou hodni tak akorát toho, aby se z jejich kůže staly závěsy, či potah na gauč.“

„Myslím, že už jsem to pochopila,“ odvětím poněkud odměřeně a až posléze si uvědomím, co mi to právě řekla. Tak je to pravda…

Přes to všechno si začínám čím dál tím víc myslet, že Morrígan mi jen chtěla zkazit dovolenou.

„Je tu ještě jedna věc.“ Oči jí teď už rudě žhnou. „Byla jsem poctěna vzácnou návštěvou. Přišli za mnou Strážci…“ kývne k Huyana Picchu. „Požadovali po mně mrtvé, kteří dorazili ani ne pár chvil před nimi. Už z jejich vzhledu bylo poznat, že právě Inkové mají jejich smrt na svědomí.“ Odmlčela se. „Ale nepřišli jen pro ně. Žádali i tebe.“

 

Diskusní téma: Vandalismus

=)

Halconn 02.12.2014
Zatraceně, to vypadá na sakra velký vzrůšo! Konečně je Morrígan zase na scéně, ona je prostě nejlepší!

Ten začátek je hodně pěknej =)

Btw - upíři spí; a mimo rakve? =D

Re: =)

Tan 10.12.2014
Snad tahle kapitola nepůsobila moc zmateně :) Slibuji, že tam teď Morrí bude zase o něco víc :)
Díky moc :) Jsem moc ráda že se ti líbil :)
No...od Norberta sedá očekávat snad už cokoliv :DD

Přidat nový příspěvek