Prohra

,,Ho hó, tak já jsem podle vás čarodějnice?“ srdečně jse se rozesmála argumentům šerifa Mallocka.

,,To už dosvětčí soud!“ zasyčel mi do tváře značně pohoršen mím smíchem. Jenže já si prostě nemohla pomoci. Co si ten chlápek vlastně myslí? Vtrhne mi do bytu a začne vykládat karty s důkazy o tom, že ovládám magycké síly. Normální člověk by si jeho chování vyložil primitivně -

šílenec. Jenže Mallocke šílenec nebyl a já věděla, že jestli si nedám pozor, skončí tahle obyčejná hádka dost neobyčejně.

Zvedla jsem ruku k tváři, utřela si slzy a pokusila se zmírnit svůj hihot.

,,Tak si to ještě jednou rozebereme.“ nasadila jsem svůj nejvážnější výraz. ,,Pč¨říjdete za mnou aačnete se mě vyptávat kde jsem byla včera večer. Jistě, to bych ještě pochopila, je to strategický postup při vyšetřování vraždy, obzvlášť, když se právě tato zmíněná vražda udála hned u souseda. Ale co mělo znamenat to ostatní? Já vám odpověděla a vy jste mě za to nařkl z čarodějnictví? Přijměte tedy mou nejhlubší omluvu pokud vás můj smích nějak urazil Jeffe, ale myslím že byl na místě.“ a abych ještě potvrdila svá slova, párkrát jsem důležitě pokývala hlavou.

Jeff Mallocke se zatvářil jako bych ho právě nakopla do jeho svátosti.

,,Mám pro to spoustu důkazů!“ zasupěl nakvašeně a jeho mohutný knír sebou párkrát zaškubal. Tohle gesto by možná vyděsilo smrtelníky, ale mě spíše přimělo přemýšlet o tom, jak dlouho mu asi muselo trvat než se ho naučil. A jelikož jsem byla ponořena ve svých myšlenkách a oči měla upřené na jeho pěstěný knírek, možná jsem trochu zapoměla na čas. Mezi námi vládlo ticho, které však nakonec porušil Mallocke, protože mi luskl prsty před očima.

,,Na co to tak civíte?“

Párkrát jsem zamrkala a znovu nasadila neutrální výraz.

,,Nějak divně se vám hýbe knír Jeffe.“ pošťouchla jsem ho na hranici drzozti.

,,Nech můj knír spát.“ oplatil mi to a pokračoval. ,,Jak už jsem řekl, mám důkazy a brzy získám i povolení k domovní prohlídce. A věřte mi, pokud máte co zkrývat, a jí vím že máte, najdu to. V očích se mu zlověstně zablísklo. No to si věříš...ušklíbla jsem se v duchu.

,,Poslouchejte se přeci chvíli, mluvíte jako jeden z těch fanatiku ujetých na sci-fi, to co říkáte se vymyká veškerému racionálnímu myšlení!“

,,To máš pravdu ty ježibabo!“ odvětil chraplavě.

,,Chci vás upozornit na to, že bych vaše slova mohla brát jako urážku, a i urážka od ochránce pořádku je v naší milé zemi trestná.“ vybalila jsem na něj své znalosti z právičiny.

,,Trestné, netrestné, jsi čarodějnice na koštěti a basta fidly!“ bouchl mi mími vlastními dveřmi před nosem. I přes zavřené dveře jsem slyšela jeho dunící kroky na schodech a když se ozvalo další prásknutí, které znamenalo poškození i hlavního vchodu bytu, byla jsem si jistá že už mě neuslyší.

,,Doprdele!“ ulevila jsem si. Ten zatracenej starej blázen mě ještě dostane do lochu...

Potřásla jsem hlavou a vydala se do obýváku. Stačilo jedno jediné lusknutí prstů a můj obývák se změnil, jak lidé s oblibou říkají, v čarodějnické doupě. Nbylo to takové to zaprášené sídlo z filmů, ale normální moderní místnost, jak se na 21. století sluší. Vše bylo sladěno do odstínů rudé. Kubistické obrazy na zdi, poličky, židle i pracovní stůl na kterém trůnila sytě rudá karafa s růžema. A pak samozdrějmě knihovna s tisíce knihama ve kterých se ukrývala kouzla, která by třeba i stačila na ovládnutí světa, lahvičky s barevnými tekutinami a další všemožné přísady.

Ale co jsem měla na téhle místnosti nejraději? Své křesílko, které trůnilo uprostřed. Ráda jsem mu říkala i “první pomoc“. Někdy, když jsem měla všech kouzel až po-krk mě zachránilo právě ono. Nemohu říci že bych v něm spala. Já vlastně nikdy nemusela spát. Unavila jsem se jen málokdy, ale spánek? Význam toho slova neznám.

Relaxace však neuškodila ani mě. Do osumnáctého století jsem neznala ani to. Jenže můj padesáti roční pobyt ve španělsku vše změnil. Okoukala jsem od nih takzvanou “siestu“. Bezva věc..

A právě teď jsem se do svého milovaného křesla zhroutila.

Kladla jsem si otázku od kud na to, že jse čarodějka, Mallock přišel..

Vždy jsem si dávala pozor na to, v jakém stavu po sobě zanechávám...ehm své..pracoviště. Ano, asi bych mu nedokázala řící tak nestydatou lež jako že jsem svého souseda nezabila. Ovšem že jsem ho zabila, ale z dobrého důvodu. To by však takový primitiv jako Mallocke nikdy nepochopil. Můj soused nebyl žádné neviňátko. Byl to člověk, který uzavřel jakousi smlouvu s démony. A když mě ty jeho nový komplicové začali obtěžovat, prostě jsem se bránila.Nemohla bych zabít jednoho po druhém. To by mi zabralo celý den a akorát bych si zkazila náladu. Tak jsem se jednoduše zbavila souseda..

S jeho posledním výdechem zmizeli i ty zrůdy z jádra země.

Musela jsem se bezděčně ušklíbnout.

Ach Jeffe, klidně by jsi mohl zkončit stejně jako můj zesnulý soused u jehož těla stále nemohou zjistit příčinu smrti..

Pokud bude ve svém podezírání pokračovat, možná i tuto myšlenku zrealizuji. Nemohu si přeci dovolit aby mě jaký-koliv smrtelník měl, ač sebevíce absurdní, podezření...Už od desátého století si dělám co se mi zachce a rozhodně jsem to neměla v umyslu měnit kvůli nějakému ušmudlanému šerifovi.

Povzdechla jsem si. Tak, plán bych měla, teď už jen zbývá se podle něj držet.

Z mého hlubokého přemýšlení o budoucnosti mne probralo další zaklepání na dveře. Zmateně jsem se zvedla z křesla a vydala se otevřít. Sotva jsem stiskla kliku, dveře se s bouchnutím rozrazili. Do mého bytu vtrhl můj starý známí a pozdravil mě polibkem na krk. No, vlastně to ani tak polibek nebyl, spíše prudké zakousnutí do mého krku. Ano, moje návštěva byl upír se starověkým jménem Sid ór. Nesouhlasně jsem mlaskla jazykem a počkala, až se dostatečně napije mé krve. Před pěti-sty lety jsme spolu uzavřeli hloupou dohodu nad skleničkou vína a on se jí od té doby (k mé smůle) drží. Zmíněná dohoda zněla tak, že má právo kdykoliv, když já udělám nějakou blbost, napít se mé krve. Na oplátku mi z mého problému pomůže vybruslit.

Nespočetkrát jsem doufala že na první část naší dohody zapoměl, ale myslím že to ode mne bylo poměrně paranoidní, hlavně když vezmeme v potaz že je to upír s bezednou pamětí.

Asi necelou minutu mě držel v náruči a pak se konečně odtrhl.

,,Už jsi zkončil?“zeptala jsem se mírně podrážděně a rukou jsem si třela ztuhlí krk.

,,Ano a můžeš být ráda! Za takovou hloupost kterou jsi zase vyvedla by jsi měla přijít o všechnu krev!“ zazubil se na mě.

,,Dík za upřímnost a otevřené jednání.“ opáčila jsem jedovatě. On však jen pokrčil rameny.

,,Zasloužíš si to. Doufám že si jsi vědoma toho že Mallocke právě v tuto chvíli všude hlásá o tvém “čarodějnictví“.“

,,To vím i bez toho aby mi to vaše Eminence Drákula musela říkat. Pokud je to jediné proč jsi přišel, nemusela jsem si zase vyzkoušet roli dárce krve.“

Sidór se zasmál a přitom odhalil své zlověstně vyhlížející špičáky na kterých ulpěly stopy po mé krvi.

,,Má milá Rose, víš ty vůbec jaké potíže jsi mi způsobila?“

Ach ano, já jsem ale nevychovaná, zapoměla bych se představit. Tak začneme znovu a pokusíme se zapomenout na to že tato trapná chvilka vůbec existovala..Mé jméno (současné) jest Rosie, ale už po staletí ho musím pozměnovat, aby to nikomu nepřišlo divný..

A tak znění mého původního jména je....napínavá chvíle.... Rossaliene. A co se mého příjmení týče, To si nechávám stále stejný, i když v době druhohor se o něj vážně nikdo nezajímal. Salleanová.

Takže,těší mě.

,,Potíže? Tobě? Tak to by mě zkutečně zajímalo jaké.“ pronesla jsem cinicky.

Položil mi ruku na rameno.

,,Velké..“ odpověděl stejně jako Peter Parker ve filmu Spiderman. Sidór měl rád dramatické chvíle a dokonce by se dalo říci že se v nich vyžíval, tak že to někdy fakt přeháněl.

,,Tak to jsi mi teda napověděl.“ změnila jsem ciniku v ironii.

,,Já vím.“ vážně pokýval hlavou, ale když si všiml mého obličeje který pomalu začínal rudnout vztekem, konejšivě zvedl ruce.

,,No dobrá, nerozčiluj se hned, jsem tu proto že se mě dva lidští strážníci pokusily zatknout za jakési napomáhání k vražně..ale víš co na tom bylo nejlepší? Že já vůbec neměl páru o čem mluví. Stále mi jen opakovali že jsem se podílel s jistou čarodějnicí na odporném zabití chudáka starého Bleaka.“ nadzvedl obočí. ,,Nevíš o tom náhodou něco?“

Zrudla jsem, ale tentokrát ne vztekem.

„Ehm...já...no, víš, to se má tak...prostě je to složité!“ mírně jsem se zamračila a kousla se do rtu. „Předpokládám však, že asi požaduješ vysvětlení co?“ zaúpěla jsem, když jsem si všimla jeho obou nadzvednutých obočí a tázavě vyhlížejícího výrazu který říkal: Tak už se konečně vyžvejkni!

„Předpokládáš správně,“ odvětil spokojen sám se sebou, že jsem jeho výraz tak znamenitě pochopila.

,,Fáákt?“ protáhla jsem. „Tak to je škoda…“ začala jsem mu vyprávět o své válce s praštěným sousedem a dávala jsem si pozor na to, aby tón mého hlasu zněl dostatečně ledabyle. Nebyl to pro mě problém, byla jsem už zvyklá vyvlékat se před policajty z mých zlých skutků, co se vraždění smrtelníků týče. Vždy jsem používala jakýsi nezájem, který dostatečně dokazoval mou "nevinnost". Tedy, alespoň si to mysleli...

Své vyprávění jsem zakončila spokojenými slovy: „Ani netrpěl.“

Upírův ztuhlý obličej se změnil v úšklebek a protočení očí. 

„Ty sis to nemohla odpustit viď?“

„Ne.“ Zatvářila jsem se kysele. ,,Je přeci mou povinností...“ Dost neslušně mi skočil do řeči. Co by se ale dalo od nafoukaného rádoby upíra čekat že?

„...zabíjet,“ dořekl za mě. Měřila jsem si ho zkoumavým pohledem a nakonec jsem přikývla. Nesouhlasně mlask jazykem.

„Skvěle. A já mám kvůli těm tvým "povinostem"…“ naznačil prsty uvozovky. „..problémy.“

Vzala jsem ho za ruku.

,,Sidóre…“ řekla jsem jako ve filmech, kde hlavní postava obvykle dodává: ‚Není to tak, jak to vypadá.‘ „...znáš mě už několik staletí, ne-li celé tisíciletí. Mám na tebe jednu velmi zajímavou otázku. Tebe to ještě překvapuje?“

Koutky úst mu vylétli do dost pochybovačného úsměvu.

„Mělo by?“

„Vypadá to tak.“

„Pak to vypadá jinak, než to doopravdy je.“ Použil naprosto nesmyslnou větu.

„Hmm…“přešla jsem to bez jakékoliv další poznámky. „Tak abychom si v tom udělali jasno…“ pokračovala jsem. „V minulosti ti má maličkost způsobila spoustu problémů, teď ti dělám problémy a piš si, že ti ty zatracené problémy budu dělat i v budoucnu.“ Řekla jsem na rovinu. Vždycky jsem se všema mluvila přímo. Neměla jsem potřebu na něco si hrát.

Upír se zatvářil nakvašeně.

„Díky za upozornění, možná už bychom se měli konečně domluvit na tom, jak těmto posraným problémům předcházet....ááá, já mám pro tebe čirou náhodou návrh. Zkus držet svoje emoce na uzdě a nezabíjej ty chudáky, když není potřeba!“

Divila jsem se, že ho to tolik vyvedlo z míry. Asi stárne… To máte jako důchodce v obchoďáku, peroucí se o poslední rohlík. To jsou mi teprve solidní nadávky. Ti starci se mohou navzájem umlátit holema a ukousat protézama. I když...já bych asi měla v tomhle ohledu mlčet. Dobře, znala jsem se s dinosaury, ale pořád se ještě nechovám jako hluboce nasraný upír.

Sklopila jsem zrak do země.

„V tomhle případě jsem ale musela…“ řekla jsem tichým, dramatickým hlasem a v duchu doufala, že mi na to skočí.

„Rose! Nehraj tu na mě to tvé divadýlko!“ Neskočil... „Nemusela si nic a ty to moc dobře víš. Jen si se chtěla zbavit otravného souseda a naskytla se ti báječná příležitost.“

Zacukali mi tváře a zpříma jsem se na něj podívala. Probodával mě neúprosnýma očima barvy tmy.

„No dobře! Ať je po tvém. Možná ano, ale ten natvrdlý "citovač" Sheakespeara si to zasloužil!“

Byla pravda, že starý pan Bleake byl zatvrzelým příznivcem Sheakespearových her a neustále z nich něco opakoval. Omlouval tím svoje skutky. Věřte mi, že mě upřímně rozesmálo, když jsem ho přišla zabít a on mi otevřel dveře se slovy: Být či nebýt, to je oč tu běží.

„Tak vidíš. Chudák nebohý soused nevěděl, jaký vražedný andílek bydlí naproti.“

Copak on mě vůbec neposlouchal? Právě jsem mu naznačila, jaký to byl hlupák a on ho nazve nebohým chudákem? No co, nejlepší bude nechat to plavat. Tomuhle ostrozubému košiláčovi stejně nic nejde vysvětlit.

„Tak andílek jo?“ ledabyle jsem přešla z chodby do obýváku. Když jsem si ale uvědomila, že Sidór tam stále stojí jako tvrdý Y, zavolala jsem na něj.

„Mohu ti něco nabídnout?“

„Jo, rád si něco dám,“ opáčil a posadil se na jednu židli. 

„A spokojíš se s čajem a tousty?“ zeptala jsem se ho s nadějí v hlase. Pochybovala jsem, že bych tu teď něco jiného vyhrabala a kvůli jednomu upírovi se mi na nákup nechtělo.

Očividně mě prokoukl.

„Skousnu i to,“ zatvářil se jako nějaký král z rodu Lucemburků. Nafoukanec!

„Paráda." Zase jsem luskla prsty a do toustovače vlétli dva nakrájené kusy chleba. Pak se sami obložili různými sýry a nakonec zacinkala konvice s čajem. 

Mávla jsem rukou a vše se k nám v "levitaci" přeneslo.

„Dobrou chuť.“ Popřála jsem mu a škodolibě dodala: „Udus se tím.“

Sidór se v odpověď jen dotčeně zašklebil a začal se ládovat tousty. Vše v něm zmizelo přímo rychlostí světa ještě dřív, než jsem si stačila hodit dvě kostky cukru do čaje. Nikdy jsem nepochopila, proč musí upíři všechno dělat tak rychle. Podle mého to museli  být dost nevyrovnané bytosti.

„Díky,“ řekl po necelé minutě. „Měl jsem hlad jako vlkodlak.“

Podivila jsem se, že v tomhle přirovnání použil zrovna jeho odvěké nepřátele.

„Není zač. Je mou povinností nenechat tě umřít hlady.“ Opáčila jsem důležitě. Zakroutil nad tím hlavou a spoutal mě svýma očima.

„Teď vážně Rose, tohle už jsi přehnala. Od této chvíle už ti poldové nedají pokoj. A já se jim už ani nedivím, ve tvé blízkosti se stalo až příliš vražd nemyslíš?“ odkašlal si. „A tak tě alespoň prosím, odpusť si jakékoliv nepotřebné krveprolití alespoň do chvíle, kdy se tohle celý neuklidní.“

Vzdychla jsem. „Nemohu ti nic slíbit, snad jen to, že se o to pokusím,“ opáčila jsem po dlouhé pomlce.

„To mi bude muset stačit,“ zvedl se ze židle a znovu na mě vycenil ty své špičáky v úsměvu.

Přimhouřila jsem oči a přikývla. „Jsem ráda, že se s tím spokojíš.“

„Co mi zbývá? Dohadovat se s tebou? Ne, oba víme, že bych prohrál. Tvoji "bohové" tě obdařili až moc ostrým jazykem a zásobou argumentů.“ Pokusil se o lichotku, ale zkazil si ji významným úšklebkem. Pak se vydal ke dveřím. Ještě než nadobro opustil můj byt, smekl pomyslným kloboukem a prohlásil: „Brzy se zas uvidíme.“ Po těch slovech v rychlosti zmizel. 

„To vím taky,“ opáčila jsem do prázdna a tiše dodala. „K mé smůle…“ Věděla jsem, že svou poslední větu mínil jinak, než vyzněla. Čím častěji ho vídám, tím víc problémů mám, ale on za ně nemůže, to já. Sidór mi jen pomáhá se z nich dostat. Byl opravdovým přítelem, i když vím, že to tak někdy nevypadalo. Dokonce bych ho mohla nazvat přítelem na život a na smrt, ale to by ode mne bylo asi hodně troufalé, už z důvodu toho že on mrtvý je a já jsem až nezdravě dlouhodobě  živá.

Sebrala jsem ze stolu nádobí a odnesla ho do dřezu. Věnovala jsem letmý pohled hodinám a hned jsem si uvědomila, že se v práci zas budu muset na něco vymlouvat kvůli pozdnímu příchodu. Ach jo…

Odpustila jsem si veškeré umývání nádobí, natáhla se po kabelce a začala hledat klíčky od auta. Když jsem s ním včera přijela, byla půlnoc a mně se teď nějak nevybavovalo, kam bych je mohla šoupnout. Ztratila jsem dalších deset minut, když se konečně ozvalo zacinkání rolničky, kterou jsem u nich měla pro případ, že by se mi je povedlo právě takto ztratit. Skoro jsem zajásala a vyběhla z bytu. Bohužel jsem si taky pozdě uvědomila, že klíče od zámku jsem si zabouchla z druhé strany. Zatraceně! K čemu ty zamykací potvory vůbec jsou, když akorát přidělávají práci?! Nechala jsem klíče klíčemi a rychle seběhla schody, div jsem se nepřerazila. Ještě pár rychlých kroků a já se ocitla přímo u mého červeného BMW. Nastartovala jsem hned na poprvé a otočila volant o sto osmdesát stupňů tak, aby se mi povedlo vycouvat z příjezdové cesty. Úspěšně! Snad poprvé se mi povedlo nenabourat do sousedovy popelnice, (Z které teď už stejně nebude mít žádný užitek) ani nesrazit náhodného chodce. V plné rychlosti jsem se vyřítila na silnici a vypla uši pro klaksony ostatních aut, jejichž řidiči by si určitě přáli, abych si zopakovala autoškolu. Jeden z nich se dokonce vztekal tak, že se zařadil do druhé části pruhu vedle mě a přes zavřené okýnko směrem ke mně vykřikoval určitě moc nepěkné nadávky. Oplatila jsem mu to širokým úsměvem a pozdvihnutím prostředníčku. Pak jsem šlápla na plyn a prostě mu ujela. S rekordním časem dvaceti pěti minut jsem konečně zaparkovala pod vysokou budovou nesoucí název Teecherovská nemocnice, který byl zobrazen velkými písmeny na střeše ústavu. Vystoupila jsem z auta a vydala se k hlavnímu vchodu. Hned při prvních krocích se mi málem povedlo zlomit si podpatek u lodiček, když jsem pospíchala tak, že jsem špatně našlápla na asfalt. Vytáhla jsem z kabelky kartu zaměstnance a díky ní otevřela dveře. Při vstupu do budovy mě uvítal známý hlas v tónině basu. „Slečno Salleanová, jdete pozdě!“ 

Na okamžik jsem zavřela oči a pokusila se uklidnit svůj dech. Pak jsem se na podpatku otočila za zdrojem hlasu. Byl tam. Vysoký, snědý, původem Španěl, rukávy u bílé košile vykasané a kravatu jako vždy dokonale upravenou. Jeho celkový vzhled působil důstojně. No zkráceně, můj šéf a primář oddělení.

„Ehm pane Seimensi, přeji dobré ráno.“

„Jaképak ráno? Vždyť je skoro oběd!“ obořil se na mě.

„Jej, skutečně?“ významně jsem pozdvihla ruku s hodinkami a jakoby zalapala po dechu. „Panečku, to je hodin, já asi zaspala,“ omluvně jsem se usmála. 

„Zaspala? Ksakru vždyť jsou dvě hodiny odpoledne!“ zasupěl.

„Spím tvrdě.“ Opáčila jsem.

Jeho opálená tvář zrudla. „Neštvi mě Rosie, zítra tady budeš včas, a jestli ne, můžeš to tu rovnou zabalit." Jak milé opsání pro padáka...

„Když si to přejete.“ Pokoušela jsem se zachovat chladnou hlavu.

„Přeju si, aby moji zaměstnanci chodili včas, nic víc, nic míň,“ zavrčel na mě a víc už nepronesl ani slovo. Houpavou chůzí se vydal směrem k jipce.

Pokrčila jsem nad tím rameny a vydala se ke skřínkám. Rychle na sebe hodila svůj nemocniční plášť, a ze stolu sebrala poslední údaje o pacientech, které na něm byly. Samozřejmě, ostatní očividně dochvilní jsou. Očima jsem přelétla jmenný seznam návštěvníků nemocnice a hned si všimla jména jedné mé bývalé pacientky, kterou jsem propustila už minulý měsíc. Co tu zase dělá?

Zakroutila jsem nad tím hlavou a vydala se na obchůzku, jinak řečeno vizitu. Tu ranní jsem fakt nestihla…

Zastavila jsem se hned u prvních zelených dveří a hlasitě zaklepala. Ozvalo se melancholické: „Dále.“

Stiskla jsem kliku a vešla dovnitř. V pokoji byla pouze jedna postel a na ní zuboženě vypadající pacient, který měl hlavu obvázanou obvazy tak, že mu koukaly jen oči. A i kolem nich měl modřiny. Ten asi dostal slušnou nakládačku...

Na přední části postele stálo jeho jméno. Eric O'Connor, původem očividně Ir.

„Zdravím, pane O'Connore, tak jakpak se máme?“ hloupá otázka, ale zdvořilost především ne?

„Líp už mi ani být nemůže,“ zabrblal automaticky.

Přešla jsem jeho odpověď bez dalších poznámek a rovnou prohlédla jeho spisy.

„Jak vidím, včera jste byl na rentgenu a očividně máte štěstí. Ta železná tyč, kterou vás vzali po hlavě, sice značně poničila povrch vaší hlavy, ale až k lebce se nedostala. Závratěmi jste trpěl hlavně kvůli otřesu mozku, který vám vaši přátelé nevědomky způsobili.“

Bylo slyšet tiché oddychnutí. Ještě včera to vypadalo, že pan O'Conner má proraženou část lebky. Musel dostat injekci na uklidnění nervů, jinak by bolestí zešílel. 

Usmála jsem se na něj. „Ještě pár dní si vás tu necháme na pozorování, a pak zas budete moci popíjet se svýma kámošema. Ale dám vám radu. Až s nimi zas budete chtít hrát poker a budete při něm podvádět, jako první si vzpomeňte, co se vám stalo a až pak se rozhodněte, jestli je to moudré,“ mrkla jsem na něj a spěšně se rozloučila.

Mou druhou pacientkou byla čtyřiceti-dvou letá paní Bradliová. Po deseti letech se u ní přišlo na to, že má v mozkovině nádor, který se až teď projevil jako zhoubný. Takovéto případy mám nerada. Nejtěžší je to nemocnému říci a právě tato nepříjemnost mě teď čekala. Tahle žena také trpěla epileptickými záchvaty. Vyšetření EEG u ní prokázalo pokročilou epilepsii.

Hned jak jsem vešla dovnitř, ozvalo se nedočkavé: „Nuže? Co mi povíte, paní doktorko?“

Polkla jsem a zhluboka se nadechla. „Je mi líto, že vám nemohu sdělit lepší zprávy, paní Bradliová, ale ve vašem mozku se nachází nesnadno vyoperovatelný nádor.“

Žena středního věku zalapala po dechu. „A to je asi hodně zlý, co?“ ozvala se po krátké odmlce.

„Bohužel, nádor se nachází skoro uprostřed mezi pravou a levou hemisférou. Napadá zde spoustu nervových center a způsobil i vaši epilepsii.“

Paní Bradliová rezignovaně přikývla. Věděla jsem, že je z toho vedle…kdo by nebyl...

„A dá se to nějak léčit?“ zvedla ke mně oči, které se doslova sápaly po pozitivní odpovědi. Bylo mi hrozně, věděla jsem, že ani tu jí nemohu dát.

„Samozřejmě uděláme, co bude v našich silách. A pokud dáte svolení k zákroku, můžeme se pokusit ho odtamtud dostat, ale je to velmi nebezpečná operace, při které se může stát cokoliv a tak vás prosím, abyste si své konečné rozhodnutí ještě nechala projít hlavou.“

Sklesle kývla. „Dobře, díky.“

Pokusila jsem se o povzbudivý pohled. „Ještě se tu u vás dneska stavím, zatím odpočívejte,“ navrhla jsem jí a vyrazila znovu na chodbu.

Takovéto chvilky jsem skutečně nesnášela. Samozřejmě, pro někoho by mohlo být zcela nepochopitelné, proč si dělám výčitky a těžkou hlavu z toho když mi umře nějaký pacient, nebo se nachází na prahu smrti, když obvykle sama zabíjím. A právě z tohohle důvodu jsem se rozhodla, že budu doktorkou. Tady jsem mohla napravovat všechny svoje hnusné činy, co se mi kdy povedly. Bezcitně řečeno, tady jsem zachraňovala životy a za odměnu si pak pozabíjela pár těch, co patřili mezi "zlé".

Obešla jsem ještě pár pacientů, jednoho s boreliozou, která se nacházela v pokročilém stádiu, když ho sem přivezly a teď se úspěšně léčila, dalším byl dvanáctiletý kluk se zlomenou rukou, která se mu skvěle zahojila, a já mu už doporučila jen rehabilitaci a nakonec ještě starého pana Joeka, který se pokusil spáchat sebevraždu, a nevyšlo mu to, takže si jen trochu hnul s krčními obratli. Vše zatím probíhalo bez problému. Konečně přišla na řadu má bývalá pacientka, kterou jsem minulý měsíc léčila s ošklivým zápalem plic. Když jsem vešla dovnitř, zpražila mě pohledem ledově modrýma očima. Blond vlasy měla pečlivě svázané do culíku a rudou rtěnku napatlanou až kdo ví kde.

„Tak jste konečně tady.“ Započala náš rozhovor vyčítavým hlasem. 

„Mám i jiné pacienty,“ odvětila jsem klidně, ale ji to vyvedlo z míry.

„Vrátilo se to! Vaše léčba nestála ani za starou bačkoru! Už zas mám zápal plic, a jestli mě tentokrát nevyléčíte, jak se sluší a patří budu nucena zavolat na vás svého právníka.“ Samozřejmě, obvyklá výhružka: "Zavolám právníkovi nebo pošlu vás před soud." Tak tuhle namyšlenou barbínu bych teda nechala umřít bez jediné výčitky svědomí, naopak, se zadostiučiněním.

„Taky vás ráda vidím,“ odvětila jsem a pokračovala. „Dodržela jste všechny pokyny, které jsem vám dala, když jsem vás propouštěla, slečno (Bárbíno) Taylerová?“

„Samozřejmě, že jo. A sama vidíte, jak to dopadlo. Ležím tu, div si nevychrchlávám plíce z těla, a vy si poklidně obcházíte ostatní pacienty, kteří stejně nejsou nic víc než simulanti.“ 

„A umíráte vy snad?“ zeptala jsem se a můj obličej v tu chvíli musel připomínat kamennou masku. Cítila jsem, jak se ve mně hromadí vztek, jako láva v sopce a že to horoucí magma brzy s erupcí vybublá na povrch.

„Ne, ale…“ Nenechala jsem ji doříci ani větu.

„Ne. Tak co po mně sakra chcete? Mí pacienti umírají deno-denně i přes veškerou mou lékařskou snahu. A jedna nána jako jste vy, mi to tu ještě má stěžovat? Takže vám dám dvě rady a vy se budete muset rozhodnout, jak s nimi naložíte.

První zní: Zavřete zobák a poslouchejte mé pokyny nebo vypadněte a už se nevracejte.

A ta druhá, která je mi v tuto chvíli skutečně bližší: Vypadněte rovnou a pro mě za mě si stěžujte třeba na Marsu. Ty zelené potvory, které tam možná žijou takovou slepici, jako jste vy, určitě rádi vyslyší.“ Konec, vztek se dostavil až příliš rychle. Určitě za to mohlo i ranní povídání se šerifem, protože obvykle jsem se nenechala vyvést z míry tak rychle, abych se snížila k urážkám.

Ta modelína na mě vyjeveně zírala s ústy otevřenými do kořán.

„Vy…vy...“ Vztekle odhrnula přikrývku a na postiženou zápalem plic až moc svižně vyskočila z postele. Ukázala na mě prstem s monstrózním růžovým lakem nalakovanými nehty, které svou délkou už spíše připomínaly drápy jeskynního medvěda a hlasitě zasyčela. „Tohle vás přijde draho! Abyste věděla, můj manžel je soudcem a otec právník! Tohle ještě neskončilo! Uvidíme se znovu, a vy budete sedět na trestné židli!“ Po těchto neuvěřitelně milých slovech nasupěně vyběhla z pokoje a na chodbě ještě zaječela nějakou kletbu na sestřičky.

Zavřela jsem oči a promnula si spánky. Dnešek byl na mě fakt moc. Nemluvě o tom že chvíli po odchodu této "pacientky" mě v mé kanceláři navštívil šéf.

„Dobrý večer Rosie,“ druhé slovo naschvál zdůraznil, přestože bylo pozdní odpoledne. „Na to že jste dneska tak vyspalá, se chováte dost nevrle,“ pokračoval a znovu kladl důraz na slovo, které připomínalo můj pozdní příchod.

„Byla si u mne stěžovat slečna…“

„...Taylerová.“ Dořekla jsem za něj s přikývnutím. „Asi vás považuje za mimozemskou bytost,“ poznamenala jsem ještě.