Mám zázračné zbraně, ale nemehlo jsem i s nimi

Druhý den si přivstanu. Dokonce nemusel ani zazvonit budík, abych se probudila. Nedočkavost a nevybitý adrenalin naprosto stačí. Rovnou zamířím do koupelny a umyju si vlasy. Jinak se mé kudrliny bohužel česat nedají. Nebaví mě to každé ráno.

Opláchnu si ještě obličej, a pohlédnu do zrcadla. Dnešek je výjimečný. Každodenní déjà vu se teď změní na něco neobyčejného.

Sama na sebe se usměju.

Opět se prohrabávám šatníkem a hledám něco vhodného, v čem se dá hýbat. Zarrova včerejší poznámka mi naprosto stačila. Nakonec se rozhodnu pro černé kalhoty a bílé tílko.

Svážu si ještě vlasy do drdolu a pohlédnu na tetování na svém levém zápěstí. Dlouho jsem přemýšlela, jak se tam dostat. Morrígan mi včera už neřekla ani slovo, a tak se špičkou ukazováčku zdráhavě dotknu vrány.

Třeba mi to dneska poví. Samotnou by mě nebavilo, dělat mi taxíka.

Než se objeví černá vrána, pomazlím se s Fíbí a nasypu ji granule.

Rodiče jsou už v práci a bratr spal kdesi u kamaráda, takže jsem se nemusela bát toho, že by s vránou v mém pokoji nesouhlasili.

Netrvalá dlouho a na okno zaklepá zobákem Morrígan. Oči jí jen žhnou. Jakmile ji vpustím dál, vrhne se na mě.

„Ještě jednou mě takhle zavoláš po ránu a vyklovu ti obě oči!“ krákorá a divoce mi máchá křídly před obličejem.

O krok ustoupím. „Včera jste mi neřekla, jak se sama mám na Týr na nÓg dostat. Omlouvám se.“

Červený lesk o něco pobledne a ona se změní do své lidské podoby. „Pravda,“ kývne naštvaně hlavou a ukáže na mě prstem. „To ale nic nemění na těch vyklovaných očích!“ zdůrazní a rozhlédne se po mém pokoji. „Tady ty bydlíš?“ odfrkne si. „A proč máš na zdi trpaslíka?“

Naráží na plakát s Tyrionem Lannisterem.

„Bydlím,“ ušklíbnu se. „Trpaslíci jsou super! Obzvlášť tenhle. Někdy ti ten seriál pustím.“ Na okamžik jsem zapomněla, že se bavím s královnou mrtvých.

„Dobře,“ kývne hlavou a přejde k malířskému stojanu, na kterém je nedokončené plátno. Jakmile si všimne uhlů, které se ledabyle válí vedle, jeden vezme a přičmárá na něj letící vránu. „Lepší,“ zamumlá se spokojeným úsměvem.

Založím si nespokojeně ruce, ale mlčím.

„Jak se tedy dostanu na Týr na nÓg bez tvé pomoci?“ nahodím po dlouhé době.

Vytáhne ze záhybů šatů jakýsi přívěšek. Skleněné černé vraní pero. Jistě, všechno musí být s vránou. Tenhle egoismus se mi líbí.

Podá mi ho. „Přenášedlo. Když tam budeš chtít, stačí ho jen ochladit.“

„Děkuju,“ přitakám vděčně a přivážu si ho kolem krku. Citelně vnímám, jak z něj vyzařuje teplo. Až když si ho pozorně prohlédnu, mohu spatřit miniaturní keltské znaky, které jsou v něm vyryty. Některé poznám, některé ne.

Bohyně smrti si oddychne. „Teď, když už na mě konečně nejsi závislá, omluv mne. Jdu se vyspat. A zkus si mě ještě jednou vzbudit! Vydrápu ti…“

„…oči! Já vím,“ dořeknu za ní s úsměvem.

Ponuře si mě měří, ale nakonec se zasměje. „Správně, tak si to pamatuj!“ změní se ve vránu a odlétne otevřeným oknem pryč.

Zůstanu stát v prostředku pokoje a přemítám, čím mám amulet ochladit. První co mě napadne je lednička. Rozeběhnu se do kuchyně a otevřu jí. Stáhnu si ho na chvíli z krku a položím dovnitř. Netrvá dlouho a vše se kolem mě zatočí. Slyším se, jak křičím a je mi nevolno. Cestování s Morrígan bylo, pravda, pohodlnější. Dopadám nohama do trávy a ta se v mžiku změnila v sytě fialovou.

Chvíli zůstanu jen tak ležet, jelikož mám pocit, jako by mi tahle cesta převrátila vnitřnosti naruby.

„Tanito!“ uslyším jasný hlas a posléze spatřím ruku svého mistra, který mi ji ochotně nabízí.

„První cesta?“ Vytáhne mne na nohy.

„Jo,“ odvětím suše a potřepu hlavou. Copak mi to odstředilo i mozek?

„Tak pojď a koukej se vzpamatovat, dneska budeš potřebovat čistou mysl,“ usměje se a vede mne znovu k Brigitině kovárně. Všimla jsem si, že pod jeho nohama zůstává tráva průhledná. Co to znamená?

„Zbraně už na tebe netrpělivě čekají,“ prohlásí, a sám vytáhne svůj meč a něžně ho pohladí po jílci.

Brigid mi zamává. Mám pocit, jako by jí ve tváři utkvěl trochu nechápavý výraz, a tak když se pousměje, působí trochu přihlouple. Jenže ona hloupá není. Je to bohyně. Bohyně, co dokáže vytvářet neuvěřitelné věci.

Pozdravím ji.

Na stole přede mnou leží bílé plátno.

„No, nadzvedni ho,“ pobízí mne rusovláska pyšně.

Neodolám a odhrnu cíp. Okamžitě zalapám po dechu a vyvalím oči. Taková krása! Takové umění!

Na dřevěné desce leží dva nože. Nože… to zní tak obyčejně! Tyto předměty si zaslouží mnohem vznešenější jména. Čepel je jemně vykovaná do dokonalého tvaru a stále se jemně třpytí tou podivnou modrou září. Celou jí pokrývají nepatrné keltské znaky. A ta rukojeť! Samotná slova nepopíšou ten zázrak. Čepel do ní plynule přechází a v místech, kde už se nachází kůže, se mění v malého draka. Vypadá tak živě…

„Notak, zkus je,“ pokouší mě stále bohyně s úsměvem.

Vztáhnu k nim roztřesené ruce a uchopím je. Jakmile se dotknu černé kůže, oba draci omotají své ocasy kolem mých zápěstí. Překvapeně sebou cuknu a pak už je jen s otevřenými ústy obdivuji.

„Já… nemám slov… zvednu k Brigid zrak. „Děkuji,“ vyhrknu.

Usměje se. „Říkala jsem si, že už by tě mohly ty všechny vrány unavovat,“ zašklebí se.

„Máte pravdu,“ uculím se a pohladím jednoho draka po kovové hlavě.

Bohyně zmizí do své kovárny a přinese dvě pouzdra. „Jsou přímo na ně. Změní se podle potřeby,“ poučí mne a převezme ode mne dýky. Vloží je do obalů a jedno mi přitiskne kousek nad koleno. Před mýma očima splyne s černými kalhotami a pevně drží nůž. Podá mi druhé.

Chvíli si ho prohlížím, a nakonec si ho přiložím k pasu. Stane se to samé co s jeho dvojčetem.

Znovu zvednu oči k Brigid. „Moc vám děkuju…“

Prohrábne si vlasy. „Není zač. Hlavě se je nauč používat.“ S těmi slovy zmizí v kovárně.

Zarr se jen šklebí. „Pěkné,“ uzná. „Tak pojď, ukážeš mi, co v tobě je.“

„Rozkroč se trochu! Stojíš jako sloup. Musíš se uvolnit, pohybovat se plynule.“

Pokyny padají jeden za druhým a já jsem stejně stále mimo. Když Zarr zaútočí na pravou ruku a sjede ostřím po mé dýce, málem mi vypadne z ruky, nebýt toho draka.

Jeho pohyby jsou ladný jako tanec a mé zas těžkopádný, jako bych to nebyla já, ale nějaký slon.

„Drž si odstup, výpad, teď!“ zvolá a já se ho pokusím poslechnout, jenže ztroskotám stejně, jako už mnohokrát předtím.

Cvičíme několik hodin a na mě už pomalu dopadá únava. Konečně pronese ta zázračná slova.

„Pro dnešek to stačí.“ pokyne mi. „Zítra tě tu čekám ve stejný čas,“ odhodí své nože na zem a zamíří za Brigitou

Ztěžka oddechuji. Bílé tričko mám z boku smáčené od mělké řezné rány. Neublížil mi on, to já sama. Jak se dalo čekat.