Objala jsem autobus

Přidala jsem do kroku a přitom přemýšlela nad tím, co za výmluvu si zase vymyslím. Nejel vlak? Pes mi snědl tašku? Útok mimozemských bytostí? Ne. Všechno už to byly jen ohrané fráze. Tentokrát jsem musela přijít na něco originálního, uvěřitelného.

Minula jsem poslední ulici a bez rozmyšlení vběhla na silnici. Do očí bijící červené jsem si všimla až tehdy, když už jsem byla v polovině své cesty. Vše kolem mě podivně rychle ztmavlo a mé uši se soustředily na jediný zvuk. Ztrápeně skřípající brzdy dlouhého autobusu. Dokonce i čas se zastavil. Pomalu jsem se otočila směrem ke zdroji té týrané melodie. Mé oči se střetly s vyděšenými rysy řidiče, který se pokoušel strhnout volant na stranu. Neúspěšně.

Zachvěla se mi víčka a já pomalu otevřela oči. Letěla jsem. A chvíli mi trvalo, než mi došlo, že to není úplně normální. V tom okamžiku se dostavila panika a já vystrašeně hledala zdroj toho letu. Převáželi mne snad vrtulníkem do nemocnice? Byl to vše jen sen?

Zaslechla jsem táhlé zakrákorání. Vrána? Koutkem oka jsem narazila na černý cíp jakési látky. Když jsem k němu však vztáhla ruku, proměnil se pod mými prsty v dým.

„Buď tak laskavá, a nešahej mi na šaty,“ ozvalo se chladné zaskřípění, podobné nenamazaným dveřím, které vržou v pantech.

„Cože? Kde to jsem?“ vyjekla jsem a můj hlas mi byl cizí. Zněl tak zvláštně ustrašeně…

„Kde to jsi? Mrtvá holčičko,“ zasmála se neznámá. Tedy, jen podle šatů jsem usoudila, že to bude žena.

Zaraženě jsem chvíli mlčela. „To ten autobus že?“ zamumlala jsem. „Škoda, doufala jsem, že to bude po smrti zajímavější. Nemám ráda výšky.“

„Víš ty vůbec, kam tě beru? A kdo jsem já…?“ opět skřehot.

„Jak bych mohla? Čekala bych naprostou tmu. No, a také bych si mohla dovolit doufat, že jsem tu srážku s autobusem přežila,“ zamyslela jsem se. „Já jsem v kómatu, viď? To by vše vysvětlovalo. Jsi přelud v mé hlavě.“

„Přelud v tvé hlavě…“ zamyslela se. Neviděla jsem jí do tváře, ale vsadila bych se, že se usmívá. „To zní dobře. Vy lidé jste mi vymysleli už tolik přezdívek, ale tahle patří mezi ty lichotivé.“

Nadzvedla jsem obočí a přinutila se nekoukat pod sebe. „Jak dlouho mám zůstat v bezvědomí? Já jen, že už mě to tu začíná nudit.“ Musel to být jenom sen.

„Nejsi v bezvědomí. Jsi mrtvá. Tak to je.“

„Nepřipadám si tak.“

„Nedohaduj se se mnou!“ Ta slova mi vzala dech. Ať už byla neznámá kdokoli, autoritu si tedy získat dokázala.

Náhle se pod námi objevila jakási věž. Začaly jsme klesat a já se připravila na tvrdé přistání a možná následné probrání se z kómatu. Měl ten sen snad takhle skončit? Měla jsem už tolik podobných. Jenže teď to bylo jiné…

Dopad byl horší, než jsem očekávala. Ucítila jsem, jak mi v těle naráz rupla spousta kostí, ale bolest se kupodivu nedostavila.

„Právě ses setkala s autobusem,“ pravil stále hlas neznámé. „V tuto chvíli jsi oficiálně ztratila své pozemské tělo. To se teď válí kdesi v márnici, rozlámané a pokroucené.“

A v tom jsem ji spatřila. Zjevila se přede mnou jako by nic. Zprvu tmavý dým a poté se začala rýsovat i ženská postava. Z toho pohledu mne cosi nutilo padnout před ní na kolena a hluboce se jí poklonit.

Černé vlasy jí sahaly až do pasu a splývaly s kouřovými šaty. Oko, které nebylo zakryto dlouhým pramínkem, bylo stejně tmavé, jako celý její vzhled, ale skrývala se v něm rudá jiskra. Na rtech si jí pohrával krutý úsměv. Smála se mi. A já se jí nedivila. Vidět se teď v zrcadle, jak na ni uhranutě zírám, sama bych se smála.

„Eh…“ dostala jsem ze sebe jen.

Žena si mě chladně změřila. „Vítej v Týr na nÓgu.“ Odmlčela se. „Bez dalších námitek, ano, jsi po smrti.“

Celá tahle situace mne začínala krajně děsit. Od začátku jsem tomu nevěřila nebo spíše nechtěla uvěřit. Byl to jen výplod mé bujné fantazie, nic víc.

„A co teď se mnou tedy bude?“ začala jsem opatrně.

Žena se usmála. „Coby. To už je na tvých schopnostech. Každá duše si tu najde vlastní uplatnění.“

Jen jsem na ni vyjeveně zírala.

„Tak pojď,“ povzdechla si a vedla mě k ohromnému paláci.

„Kam to jdeme?“

„Uvidíš…“ zabručela. Zdálo se, že ji mé otázky začínají obtěžovat. Znovu jsem si ji prohlédla. Měla jsem neomylný pocit, že už jsem ji někde viděla. Jen jsem si nedokázala vzpomenout. Vztáhla jsem ruku ke své hlavě a jako bych tam nahmatala ohromnou bouli. Že by autobus?

Náhle jsem si všimla malého znaku vrány, na jejím pravém zápěstí. Všechny mé domněnky do sebe zapadly jako mozaika a já překvapeně vydechla.

„Vy jste Morrígan! Královna přízraků, ta co odnáší mrtvé…“ mlela jsem vyjeveně. Už jsem věděla, kde jsem se s ní setkala. Milovala jsem keltskou mytologii. A samotnou mne v tu chvíli překvapilo, jakto že jsem ji nepoznala dřív. Nakonec jsem se rozhodla svést to na tu srážku s autobusem a ránu na hlavě.

„Ale, zdá se, že nebudeš tak hloupá, jak vypadáš…“

Založila jsem si ruce. Měla jsem chuť jí něco odseknout, ale přeci jen, ona byla královna mrtvých, a pokud tohle všechno nebyl jen jeden šílený sen, v což jsem stále doufala, já mrtvá asi byla.

„Také jste se mi mohla představit sama,“ zamumlala jsem nakonec, pohled upírající ke špičkám bot.

V očích Morrígan se rudě zablesklo. Prudce se na mě otočila. „Ještě slovo a použiju tvou duši pro tu nejodpornější a nejvíce ponižující práci, co si dovedeš představit.“

Polkla jsem. Chtěla jsem jí chvíli vzdorovat pohledem, ale vzdala jsem to po ani ne dvou sekundách. V jejím se skrývala jen slibovaná bolest a led.

Zbytek cesty panovalo ticho. Sem tam jsem v dálce spatřila nějakou tu postavu. Okouzlila mne až třetí, neboť se jednalo o muže, co seděl u ohromné studny, a nad hlavou se mu sám od sebe tvořil bouřkový mrak. Zvětšoval se před očima, a když dosáhl nadměrné velikosti, muž jen foukl a mrak se připojil k dalším na žlutě zářícím nebi. Všechno tu bylo jinak. Koruny stromů byly sytě modré a jejich kmeny černé. Okolní keře hrály rozmanitými barvami, a tráva podle všeho měnila barvu podle toho, kdo na ni vstoupil. Ano, možná jsem si to jen namlouvala, ale potřebovala jsem si všechny tyhle jevy něčím vysvětlit, ať už to znělo sebešíleněji. Tráva pod mýma nohama se měnila z oranžové do rudé. Zato pod bosými chodidly Morrígan byla černá jako uhel.

Muž s mraky na nás zamával a zakřičel cosi na způsob pozdravu, ale já si uvědomila, že to nebylo v mé řeči. Má průvodkyně mu jen stroze kývla.

„Nechtan, bůh vod,“ vysvětlila mi, když spatřila v mých očích nevyslovenou otázku.

Kývla jsem. Už mě snad nemohlo nic překvapit…

Ale to jsem se mýlila. Když jsme dorazily k paláci, uchvátil mne svou architekturou a velkolepostí. Jenže to stále nebylo nic oproti tomu, co se skrývalo vevnitř. Jakmile jsme prošly zlatem pobitou vstupní branou, zalapala jsem po dechu a zůstala vyjeveně stát.

Morrígan se jen mrazivě usmála. „Takhle to tu působí na všechny nováčky,“ založila si ruce a počkala, než se vzpamatuji.

Bylo to něco ohromného! Samotná místnost, jako by vůbec neměla strop, nebo přinejmenším byl tak vysoko, že nebyl vidět. Celou síň lemovaly sloupy, které držely změť točitých schodů,  podle prvního pohledu dórské, ale pak mi došlo, že místo tradiční podpěry svírají vrcholy schodů bysty. Když jsem mezi nimi našla tu Morríganinu, odtušila jsem, že vyobrazují bohy.

Co se samotné podlahy týkalo, táhla se po ní mozaika jakési bitvy. U každého ze sloupů stál do zlaté tuniky oděný válečník. Vzpřímeně a v pěsti tisknoucí oštěp.

Ať jsem se podívala kamkoli, každá maličkost tu působila nadpozemsky.

„Páni!“ vydechla jsem po poměrně dlouhé době.

Ozval se krákoravý smích. „Těším se na den, až sem přivedu nějakou duši člověka a on přesně tohle neřekne,“ zakroutila hlavou.

Když jsem nebyla schopna hnout se z místa, prudce do mě strčila. „Tak už pojď,“ zamumlala.

Klopýtala jsem před ní, stále se rozhlížející kolem sebe. Hluboko v sále pak majestátně stál trůn. Na něm si hlavu ledabyle opíral o opěradlo stařík s dlouhým bílým vousem.

„Tak koho jsi mi to zas přinesla, Morrígan?“

Má průvodkyně se zatvářila kysele. „Teutatesi,“ oslovila ho. Asi se před ním každý jiný poklonil, ale ona zůstala stát vzpřímeně jako socha. „Další duše. Havárie s autobusem. Ta hloupá holka mu vběhla pod kola a teď je zde, aby jsi určil, jakým směrem se její život v Týr na nÓgu bude ubírat.“

Přimhouřila jsem oči. Měla jsem se rozhlédnout, pravda, ale hloupou se mohu nazývat jen já sama!

„Přistup blíž, dítě,“ oslovil mne.

No bezva, takže teď už ze mě bylo i děcko! Hloupé děcko! Co víc si přát?

Nakonec jsem ho však přeci jen uposlechla.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se.

„Tanita,“ odvětila jsem a v ústech mi vyschlo. Sálala z něho ohromná moc, to jsem kupodivu poznala i já…

„Nuže Tanito, co jsi dělala za práci, dokud tě nesrazil autobus?“

Zamračila jsem se. „Já… studovala.“

„Aha,“ odkašlal si. „Promiň, ve věku vás smrtelníků se nevyznám.“

Přešla jsem to bez poznámek.

„A teď, dítě, zjistíme, k čemu jsi dobrá.“

Věděla jsem, že jestli mne ještě jednou nazve dítětem, jednu mu vrazím, bůh nebůh…

„Ale jak to chcete…“ Než jsem stačila doříct, dotkl se špičkou ukazováčku mého čela. Zamrazilo mě a já měla pocit, jako by kolem mne někdo vysál všechen kyslík. Ten jsem tedy jako mrtvá teoreticky nepotřebovala, ale nechtělo se mi riskovat, jen abych zjistila, jestli to tak doopravdy je.

Teutates měl zavřené oči a cosi si pro sebe mumlal. Vypadal v tu chvíli jako takové ty "věštkyně" z poutí.

Ponořil se do mé mysli a začal se přehrabovat mými vzpomínkami. Když narazil na tu, kde jsem si dala schůzku s autobusem, zkřivil tvář a stáhl se.

„Jau…“ poznamenal jen zamyšleně. Já mezitím klesla na kolena, jelikož náhlá změna tlaku ze mě vytáhla všechnu sílu.

Vůdčí bůh se mračil a dlouze si mne prohlížel.

„Tak co má to děvče dělat?“ optala se neúčastně Morrígan a prohlížela si nehty, jako by se snad za nimi skrývalo něco velmi zajímavého.

Teutatés mlčel. Asi i na její poměry moc dlouho, jelikož se přestala věnovat svým nehtům a vzhlédla k němu. „No?“

Sestoupil z trůnu a vzpřímeně se postavil.

„Vstaň,“ pobídl mě a já ho jen velmi namáhavě poslechla.

„Nuže, všechno ukazuje jen na jedinou úlohu…“ zamumlal a udělal dramatickou pauzu. „Morrígan, od této chvíle máš pomocnici,“ prohlásil posléze.

„Cože?“ vyhrkla jsem. Chvíli jsem si myslela, že mi z tohoto místa začal mutovat hlas, jelikož jsem to slovo vyslovila s ozvěnou, ale pak mi došlo, že to byla Morrígan.

„Tak to teda ne, to jsme si nedomluvili!“ rozhořčila se. „Já nepotřebuju nějakou duši holky sejmuté autobusem, akorát by mne zdržovala a pletla se mi do cesty! Když už ji chceš nacpat bohovi, vem si ji sám, třeba jako uklízečku, ale…“ Jediné gesto Teutatese její námitky umlčelo. Oči jí však rudě žhnuly, a já měla pocit, že se na něj brzy vrhne.

Odkašlala jsem si. „Promiňte, pane, ale ani já si nemyslím, že je to úplně tak dobrý nápad… Nemám zas tak v oblibě krev a mrtvoly.“

On však jen zavrtěl hlavou. „Bylo ti to souzeno. Už to nezměníš.“

Morrígan se zrovna nadechovala k dalšímu odporu, ale Teutates se na ni stroze podíval. „Ani ty!“

Založila si ruce. „No počkej, tohle ti nezapomenu. Až budou příští volby, dám svůj hlas raději Dagdovi než tobě!“

Keltský bůh nad tím jen mávl rukou. „Je dokonáno. Morrígan, ty navrať Tanitě její smrtelné tělo. Bude to praktičtější, jelikož jakožto duše neunese jedinou mrtvolu, a k tomu ji ještě nebudou ostatní, co budeš odnášet, respektovat.“ Pohodlně se opět opřel o opěradlo trůnu. „Můžete jít.“

„Jistě, bůžku!“ odsekla královna přízraků a ještě provokativně zvolala: „Dagda!“

Opět jsme se ocitly na cestě před palácem. Morrígan natahovala kroky, a bylo na ní jasně vidět jak je rozčílená.

„Pomocníka! On se zbláznil!“ zavrčela a žluté nebe jako by pohaslo.

Já raději mlčela. Odvodila jsem si, že promluvit v této situaci, asi by mou duši rozšlápla.

Dlouho panovalo ticho, a zdálo se, že paní smrti se konečně začíná ovládat. Otočila se ke mně.

„Dobrá tedy, přiznejme si, že ani jedna z nás tohle nechtěla, ale díky tomu starci Teutatésovi…“ pozvedla hlas a nad obzorem se výhružně zablesklo. „…nemáme na vybranou,“ procedila mezi zuby. „Teď ti budu muset navrátit tvé lidské tělo. Probereš se pravděpodobně v márnici, tak hodně štěstí. Uvidíme se později. Nějaké otázky?“

Než jsem se stačila nadechnout k odpovědi, obalila mne černá mlha a já naposledy spatřila mračící se Morrígan.