Smrt
Na konci té dlouhé poutě,
jež zmařila spoustu životů,
schovaná tam, v temném koutě,
postava křičící do větru.
Křik však mění se v smích,
zlověstný, doznívající v dáli,
zlomeno bylo spoustu pých,
jejího jména se lidé od nepaměti báli.
V černých šatech lehkých jako pára,
v nestálé podobě,
někde nazývající se Mára,
zůstávající jen v krátké době,
pak zas musí jít....
Zapudit ji jde jen stěží,
brání se, a vytrvá,
v takové chvíli o čas běží,
prohraješ-li, setrvá.
Jednoho dne příjde ta chvíle,
kdy na dveře ti zaťuká,
představí se a tobě dojde na síle,
zeptá se: „Jaká jsou poslední přání tvá?“
Odpovíš-li, nesplní je,
času na to nemá dost,
odnese tě, nevrátí se,
lidé na ni mají zlost.
Někteří ji přesto vítají,
ona je jediná kdo se za ně zaručí,
úsměv na rtech někdy mívají,
když skončí v její náruči.
........................
Tato báseň do nekonečna pokračovat by mohla,
ale věřte, konec vždy stejný by měla,
protože “ji“ by ani ruka s mečem nepřemohla,
Smrt, nazývá se ta co krade těla.