Jsem nervózní. Je den slavnosti a Norbert mě chce vzít ještě na Întuneric. Nikdy jsem tam nebyla. Vím jen to, co mi v krátkosti řekla Anet a naznačil Norbert.

Ponuře se posadím na podestu na zahradě a čekám na upíra. Nejsem oblečena slavnostně, neboť mi Norbert nedovolil vybrat si společenské šaty sama. Trval na tom, že on vše zařídí. Nevidím to nijak slavně.

S překříženýma nohama upírám zrak do protější opuštěné zahrady. Bydlí v ní tichá paní, kterou lze vídat jen jednou dvakrát do roka. Zajímá mě, čím tráví celý ten čas…

Jak už jsem se kdysi zmínila, obyčejný a nudný svět se mi velmi vzdálil. Vlastně si už ani nedovedu představit, že bych žila stejně jako před tou osudnou nehodou.

Z přemýšlení mě vytrhne ostré zaskřípění brzd. Zvednu se a pokusím se nasadit úsměv. Buď je to nějaký opilec, který si pozdě večer rozhodl zajet rallye, nebo Norbert. Bude to dlouhá noc.

„Jsi nějak zamlklá.“ Norbert ke mně upře oči ve zpětném zrcátku. Po silnici to mezitím valí dvoustovkou.

„Opravdu?“ zeptám se poněkud nepřítomně. „Jsem jen unavená. A zvědavá,“ dodám rychle. „Omluv mne, byl to dlouhý týden, ale jsem si jistá, že mne slavnost probudí.“ Přidám úsměv.

„To jistě byl. Trávila jsi spoustu času na Týr na nÓg, že? Neměl jsem skoro možnost tě vídat.“ V jeho hlase se vznáší pobavená výčitka.

„Mrzí mne to. Díky té epidemii nebožtíků stále přibývá a Morrígan už sama nestíhá. Mnohdy to byla sotva hodina, kterou jsem měla vytyčenou pro spánek. Až to odezní, bude zas vše jako předtím,“ slíbím mu ještě a opřu se o sedačku.

„Nevyčítám ti to,“ potřese hlavou a prudce zahne. „Naopak, vážím si toho, že sis dnešní večer vzala volno, abys mi mohla dělat doprovod.“ Nadzvedne koutky a o něco poodhalí špičáky. „Uvidíš, že tě tahle slavnost postaví na nohy.“

Náhle Norbert zastaví.

„Mohl bych tě požádat o kapku krve?“ obrátí ke mě tvář.

„Ehm, pokud mi sdělíš důvod?“

„Zámek se neukáže každému. Nechtěj znát podrobnosti, jen mi prostě věř.“

Chvíli na něj nerozhodně hledím a pak k němu napřáhnu zápěstí s černou vránou. Vystoupíme z auta a on mě do něj kapesním nožíkem řízne. Ve tváři si držím masku a potlačím bolest.

Upír zaparkuje před skvostně vypadající stavbou. Je vystavěna z narůžovělého kamene, což lze poznat i přes to že už se stmívá. Na pár chvil mi vyrazí dech.

„Vítej na Întuneric,“ otevře mi dveře a poté sám zamíří k hlavnímu vchodu.

Mně to chvíli trvá, než se vzpamatuji. „Nádherné místo,“ zamumlám jen, v mysli obdivující architekta, a následuji ho do přijímací chodby. Mám pocit, jako bych se ocitla na nějakém zámku z příběhů. Něco tak dokonalého přeci nemůže být reálné.

„Máš hlad?“ zeptá se mě.

„Ani ne.“

„Omluv mne tedy na okamžik, musím ještě něco vyřídit. Prozatím se můžeš obléci do šatů, pokud chceš.“

„Skvělý nápad,“ přitakám s očima stále tančícíma po místnosti. Upír mne zavede do pokoje, kde na figuríně čekají šaty. Při pohledu na ně zapomenu na okamžik dýchat.

„Norberte…“ zašeptám, když se alespoň trochu vzpamatuji.

„Brzy se vrátím,“ otočí se ke mně zády a opustí místnost. Nechá mě tam jen tak stát a kulit oči.

Šaty přede mnou jsou jak z nějaké pohádky o šlechtičně. Důstojné, dopadají v jemných vlnkách až na zem. Do pasu a boků figurínu pevně obemykají. Chybí jim ramínka a korzet je ozdoben umně skládanou látkou, která je tak tenoučká, jako by ji snad tkaly víly. Tvoří tak jemné růže.

Na půvabu jim ještě dodává sytě rudá barva.

A tohle si na sebe mám navléci já. Obávám se, že tak snadno krása šatů zanikne.

Jedno se ale musí Norbertovi nechat, ty šaty vybral opravdu dokonalé.

Zlehka se dotknu tenké látky. Až teď si všimnu, že vedle figuríny stojí černé lodičky na vysokém podpatku. Na opravdu vysokém. Už teď se vidím, jak si na nich někde zlámu nohy.

Chvíli mi trvá, než se k tomu odhodlám, ale nakonec se přeci jen začnu oblékat do šatů. Když zapnu zip, co je na boku a drží tak korzet, nazuji si střevíčky a kriticky se shlédnu v zrcadle. Přede mnou stojí někdo úplně jiný. Zvednu ruku, abych se ujistila, že jsem to doopravdy já, a když zrcadlová kopie udělá to samé, stále tomu nevěřím.

Zalovím v džínách, které jsem ledabyle pohodila na židli a stáhnu z pásku obě dýky. Nikdy bych nešla na upíří slavnost bez nich.

Spokojeně se usměju, když zjistím, že pod šaty nejsou patrné. Tím lépe.

„Právě jsem zjistil, že tu…“ Norbert se zarazí. Všimnu si, jak mu o něco poklesne brada.

„Mlč,“ nadzvednu koutky a připojím se k němu. Při každém kroku šaty šustí jakoby do rytmu klapání podpatků na dlážděné podlaze.

„…je princ.“ Párkrát zamrká a nabídne mi své rámě. Všimnu si, jak mu na jinak vážné tváři vykvetl široký úsměv.

„Vskutku?“

„Ano, potkal jsem ho i s jeho společnicí na chodbě,“ opáčí.

„S Anet?“

„Přesně tak.“

Opět sedím na sedadle spolujezdce a překrásný zámek nám ubíhá za zády. Postřehnu, že Norbert se teď už skutečně překonává, co se rychlosti týče. Nakonec si to spojím s tím, že jsme vyjížděli téměř ve stejný okamžik jako princ a Anet. A chudák Norbert si teď naivně myslí, že ho nějakým zázrakem předjede, přesto že nám hned za první zatáčkou zmizeli z dohledu. Závody?

Všimla jsem si, že Drákulův syn nebyl zrovna nadšen z mé návštěvy. Naopak, pobouřilo ho to. Nedivím se.

Na druhou stranu mi Norbert představil svého bratra, Bernarda. V okamžiku, kdy jsem spatřila jeho fialové oči, jsem si ho spojila s druhým nočním návštěvníkem Poutníka. Prohodili jsme pár slov, ale ani jeden z nás neměl v úmyslu vytahovat tohle téma, přestože jsme na to pravděpodobně oba po celou dobu rozhovoru mysleli.

No a teď? Hrad plný upírů? Měla jsem se na co těšit.

Když Norbert prudce zaparkuje pod hradem, až skřípají brzdy, princovo auto už tam stojí. Sice se nezdá, že dlouho, ale přeci.

Upír to sice vzal zkratkou, a tak jsme přijeli z druhé strany hradu, a ne skrz drobné město pod ním, ale i přesto to bylo příliš pomalé.