Tak tohle je text jen a pouze  pro Anet.  Tvůj hrdina nikdy nezemře, a opovaž se myslet na Sinatha :P

Na všechny postavy a místa vlastní autorská práva Bernhard Hennen, u kterého velice doufám, že na tento spis nikdy nenarazí, jelikož se obávám, že pokud by se tak stalo, je načase dát sbohem.

Smutně se zadíval na kamenný kruh.  Věděl, že jemu už se neotevře…

Ladně se vyhoupl do sedla bělouše a pobídl ho do cvalu. Zamrzlá krajina mu ubíhala za zády, a s ní i rozbitý svět.

Tvář a dlouhé uši mu zakrývala kápě, když vstupoval na loď Astomeidu, která ho měla dopravit do nové země. Námořníci ho přijali, ačkoliv byl cizinec podivný, a skoupý na slovo.

Pomáhal na lodi a přemýšlel o svém minulém životě, který nechal kdesy na březích Fjordu. S lidmi už žil. Dokonce jeho věrným přítelem byl člověk, kterého teď na své cestě natolik postrádal.

V tu chvíli se rozhodl. Nevěřil, že by se z měsíčního světla rodili jen děti albů, a i kdyby, Firnstajnský lid se po válce přeci také prohlásil za potomky albů. Jeho přítel tam někde žil a on ho musel najít. Přeci jen, jeho pátrání nemuselo být dlouhé, každý si zapamatuje mohutného válečníka s vybraným jazykem a vkusem na ženy. Poptá se a opět se shledá s Mandredem.

Celý rok strávil putováním a projížděním měst, ale i sotva postřehnutelných osad. Vždy mu byla jeho otázka vyvrácena. Tak snad měla královna pravdu…

Tělo jeho přítele tlelo pod novými kořeny Atty společně s jeho veselou a nezapomenutelnou duší.

Když už počínal ztrácet naději, otevřeli se mu dveře do hostince u Cudné  elfky. Už ten název ho velice zaujal, jelikož si opět vybavil svého  barbarského přítele, který měl pro takové názvy šestý smysl. Kde jinde by mohl být, než tady?

Váhavě vstoupil, a obědnal si u lidské dívky džbán vody. Rozhlížel se okolo, když v tom mu zrak padl na mohutného válečníka se sekerou u pasu, vlasama plavýma jak obilý a očima snad modřejšíma než letní nebe. Málem mu zaskočilo, když dotyčný prohlásil:

,,Ještě jednu rundu hospodský, vaše medovina je snad lepší než kdy byla u kentaurů! Jejich pivo je oproti ní splaška.”

Cizinec vykulil oči a okamžitě si k válečníkovi přisedl. Celý večer pak poslouchal jeho příběhy, a s každým si byl čím dál tím jistější že našel svého bratra ve zbrani. Všichni ostatní ho zde měli za blázna, ale on věděl že vzpomínky se mohou vrátit. A jak se zdálo, musely tohoto muže sužovat už dlouho, jelikož se mu místní smáli. Nikdo mu nevěřil…

Když dokončoval příběh o lehkých děvách, které na svých cestách spatřil a o mohutným hliněným strážci, jenž se zastaví teprve tehdy, vysloví-li nešťastník elfsky mír, skočil mu cizinec do řeči.

,,LIUVAR” zvolal a přitiskl válečníka na svou hruď.

Toho večera ani jeden z nich nešel spát. Navzájem si vyprávili co prožili v době, kdy byli jeden od druhého odloučeni smrtí. Elf mu pověděl o dlouhé cestě, kterou podnikl, aby ho našel, a znovuzrozený Mandred, jmenující se v tomto životě Dandred zas kolik nevěstinců navštívil či jaká medovina patří k té nejlepší.

A jak to tedy celé skončilo? Elf už nemusel trávit své cesty sám. S Dandredem procestovali snad celý lidský svět. Jednoho dne, když šel barbar vykonat potřebu, zakopnul o jakýsi kámen a málem si o něj zlomil nohu. Elf, který ho posléze na tom samém místě ošetřoval si všimnul, že se na kameni nachází elfské znaky a záhy zjistil že jde o Albskou hvězdu. Nezapečetěnou…

Jeho královna v sobě snad nakonec našla slitování a ponechala mu tuto jedinou, skrytou všem na očích, protože věděla, že ji jedině ten odvážný a trpělivý elf najde.

A tak se oba dva vrátili do Albenu, přičemž Elf tam hned po pár dnech poznal sličnou elfku Earne, kterou pojal za svou ženu a v budoucnu spolu měli hromadu potomků. Někteří z nich se dokonce staly žáky pověstného šermíře Ollowaina, který unikl plamenům barbarského ohně a dostál tak své pověsti.

A co se Dandreda týče? Postavil si medovinovar rovnou v nevěstinci a míchal vše dohromady. Rád však navštěvoval svého starého přítele, který mu opět připoměl kým je a mnohdy mu pohlídal jeho malé ratolesti, načež se jejich matka velice divila od kud mají tak zásobený slovník vybraných slov a takovou chuť na medovinu. Kupodivu jí to však ani nevadilo.

Dandred žil dlouhým a spokojeným životem a poté co si vzal královnu Albenu, stal se nesmrtelným.

                                                Sága o chrabrém dítěti albů Nuramonovi, příteli    

                                                člověka a hrdém válečníkovi a léčiteli.

                                                Sepsáno Tanitou, tou, které jednou pohlídal děcka a pak                       

                                                toho hluboce litoval.