Rozjímání

Uplynula už velmi dlouhá doba od chvíle, kdy jsem poznala Morrígan, Týr na nÓg a všechny, co na něm žijí. Život mi to změnilo od základů, přiznávám. Nebo spíš, mám teď dva. Jeden, ve kterém mne můj mistr učí s noži a já pomalu vedu přátelské řeči s královnou smrti, druhý, kde mě čeká jen škola a vše, co bylo předtím.

Doposud jsem nikoho nezabila. Na druhou stranu jsem na sebe byla pyšná, jelikož tanec s noži se mi pomalu začíná dostávat do těla. Ani Zarr už na mě nehledí jako na neschopnou…

Přišel podzim a já dostala ve škole nabídku o výměnném pobytu, kdekoliv na jiné škole v Česku. Bylo nás víc, co ji přijalo. Přeci jen, jednalo se jen o půl roku a náš ústav mi už dostatečně poničil mozkové buňky.

Mám kamarádku, která chodí do Sedlčan na gymnázium. Anet. A tak jsem se rozhodla pro tuhle.

***

Nedávno se mi stalo něco divného. Aneta se mě zeptala, jak zabít upíra. A to po tom, co mi sdělila, že se přátelí s jakýmsi upírem Bernardem. Netuším, jak na to přišla ona, ale já si musela hned vybavit toho z márnice. Toho, co ukojil hlad na mrtvých. Přišlo mi to zvláštní. Přesto že se to stalo před rokem, stále si vybavuji Simonovu tvář.

Nakonec jsem Anet řekla, ať zkusí křížek nebo podobné věci.  Sama nevím, jak mne to napadlo.

Pak tu byla ale další situace. A to Norbert. Podle všeho také upír. Upír, co mě chtěl zabít. Nakonec přišel o oko, pravda, ale nebýt mé paní Morrígan, dopadlo by to asi katastrofálně. Doposud cítím jeho tenké prsty na svém hrdle. Anet se ho zastala a uzdravila… Sama nevím proč, ale cosi mi říká, že mi do toho nic není. Můj půlroční pobyt tam stejně záhy skončil a já byla opět nucena chodit do své staré školy. Ubírá mi tolik času!