Nezdá se mi vůbec nic. Jen ticho. Dlouhé a tísnivé. Cožpak to tak může ve snu být?

Spím dlouho, a aniž bych to tušila, poraněná žebra a klíční kost se mi začnou samy hojit, rychleji než by tomu bylo v té nejlepší nemocnici. Proto když se probudím a zjistím, že mne vůbec nic nebolí, jsem značně překvapená…

Nade mnou se nachází pestře malovaný strop. Zobrazuje výjevy z bitev. Válečníky oděné do černé.

Sem tam si všimnu, že některému z nich v ústech bělostnou barvou svítí ostré špičáky. Mozek mi konečně začne pracovat a já si uvědomím, kde jsem. Valdek… Co Valdek, pevnost Kaaskąr! S tímhle jménem se mi vybaví Norbertova tvář. Muselo to být tím morfiem, co mi podávali, protože jinak bych nikdy nesvolila k tomu, aby mne upír odvedl z nemocnice.

Vstanu. Jediné co mi teď překáží, je už jen ta sádra. Zlomeniny srostly jakoby nic. Stisknu rukou kliku od ebenových dveří a vyjdu na chodbu. Značně ponurou, sem tam si v koutě všimnu i pár pavučin. Na zdech visí obrazy, jak krajiny, tak i portréty. V jednom z nich poznám Norberta. Hrdá tvář a vystouplé lícní kosti dokazují jeho pýchu a vznešenost. Sám mi přeci tvrdil, že je šlechtic. V jeho ledově modrých očích se však skrývá příslib smrti. Uvědomím si, že ten portrét musel být malován ještě před tím, než mu má paní vyklovla oko. Přesto však malba nevypadá staře, na rozdíl od všech ostatních, na které jsem narazila.

„Tak už jsi procitla…“ ozve se mi za zády a já trochu nadskočím. Když se na dotyčného otočím, je to, jako by byl obraz jen zrcadlo. Až na to, že teď se v jediném oku třpytí spíše vřelost než chlad.

„Jak dlouho jsem spala?“

„Dlouho. Déle než by bylo u každého jiného smrtelníka přirozené.“

„To znamená?“

„To znamená měsíc,“ usměje se a odhalí špičáky. Je oděn v černém saku a bílé košili. Poněkud staromódní košili.

„Nemohla jsem spát měsíc! Vždyť normálně nepotřebuji ke spánku ani noc.“

„Nemohla, ale potřebovala jsi to. Zranění se ti uzdravila.“

„To sice ano, ale…“ zarazím se. „Vím, že se neuzdravila sama. Jak jsi to udělal?“ Tuším, že i v tom dlouhém spánku má prsty.

„Netřeba odpovídat ti na takovou otázku. Upíři mají svá tajemství. Raději se pojď nasnídat, měsíc spánku bez jídla z tebe udělal hotovou kostřičku.“

Dojde mi, že jsem asi udělala další světový rekord ve výdrži bez jídla a pití. Zakručení v žaludku mě utvrdí, že má pravdu a tak pomalu přikývnu.

Zavede mne do ohromné místnosti, které trůní umělecky vyřezávaný dlouhý stůl. Začíná se mi to tu líbit.

Všimnu si, jak se kolem mě mihne stín a postaví přede mě snídani. Poté se ukloní a opět zmizí kamsi do kouta.

„Co to bylo?“ neudržím se.

„Tvá snídaně,“ kývne však jen k tácu, namísto odpovědi. Trochu mě to tajnůstkaření přestává bavit.

„Norberte, proč jsi mě sem vzal?“

„Trávila bys snad raději další dny v nemocnici a poté doma rehabilitací?“

„To sice ne, ale…“

„Pak to prozatím ber jako důvod a zároveň omluvu z mé strany, za to že jsem tě chtěl tenkrát zabít.“

Usměji se. „Vážně? Vzal jsi mne do své pevnosti jen proto, aby ses mi omluvil za incident, ze kterého jsi stejně nakonec vyšel hůř ty?“ nadzvednu obočí.

Vztáhne ruku k prázdnému očnímu důlku a pokrčí rameny. „Asi ano. A co se tohoto týče, myslíš, že když jsem ti dokázal zpravit během jediné noci tvé zpřelámané kosti, nedokázal bych si navrátit své vlastní oko?“

„Měla jsem pocit, že jsi mluvil o měsíci, a ne noci,“ odtuším a pátravě na něj pohlédnu. „Dokázal?“

„Řekl jsem, že jsi měsíc spala,“ opraví mě. „Jistě že.“

Jen nadzvednu obočí o něco výš.

„Přines mi ho od Morrígan zpět a já ti to dokážu.“

„Platí,“ usměju se a nabídnu si něco málo z jídlem překypujícího talíře.

Nastane ticho. Odráží se od chladných kamenných stěn hradu, ničím nerušeno. Prolomí ho on, kupodivu.

„Líbí se ti tu?“

„Je to hrad. Miluji hrady,“ ušklíbnu se a zavadím sádrou o stůl. Začíná se mi všude plést.

„Měli bychom ti ji sundat,“ upře na mě pohled.

„Rozhodně nejsem proti,“ nakloním hlavu na stranu. „Ale nemysli si, že ti ji dovolím přeříznout nějakým z těch mečíků, co ti tu visí na zdi,“ zdůrazním ještě.

„No dovol, mečíků? To jsou zbraně, které vyhrávaly války, a ano, přesně to mám v úmyslu, jinak se z ní totiž nedostaneš.“

Začínám si pomalu myslet, že to ten upír myslí vážně. „Počkej, to ale nejde…“

„Praví kdo?“ usměje se, vstane a stáhne ze zdi ten nejbližší. „Antuetic. Obávám se, že můj děd by mě neměl příliš rád, když by viděl, na co ho hodlám použít. Usekl s ním hlavu jednomu velmi mocnému drakovi.“ Zkusmo s ním protne vzduch. Uslyším tiché svištění.

„To raději ne. Mohli bychom se třeba vrátit do nemocnice, tam na to mají vybavení,“ argumentuji hned s očima vytřeštěnýma na meč.

„Ale, ale, pomáháš samotné smrti, ale takovéhle párátko ti nažene strach?“ pošťouchne mě. „Neboj se, vím, co dělám.“

 „Už jsi to někdy dělal?“ zvednu se nejistě ze židle a už si představuji katastrofické scénáře, kam všude se mi může meč zarýt, když se netrefí. Krk, břicho, useknutá ruka…

„Ne. Ovšem že ne.“ Máchne mečem a já jen vyděšeně zavřu oči. Uslyším, jak ocel párá sádru, ale to je tak vše. Rána se mnou ani nehne. Byla přesná a očividně i účinná, jelikož ucítím, jak se sádra uvolní.

Otevřu oči a spatřím Norbertovu šklebící se tvář.

„Měla by ses vidět.“ Odloží meč na stůl.

Uvědomím si, že pod sádrou nic nemám a tak si ji ještě pevně držím na těle. Je to ponižující, žádat upíra o šaty.

„Děkuji,“ řeknu přednostně. „Myslíš, že bych tě mohla poprosit o nějaké… tričko?“ nadzvednu obočí. Vzhledem k tomu, že jsem v sádře od krku až k pasu, doposud jsem žádný oděv nepotřebovala, a uvědomila jsem si, že jsem své šaty stejně asi nechala v nemocnici.

„Jistě,“ přikývne a pokyne tomu podivnému stínu v koutě. Ten se opět kamsi vytratí.

„Děkuji,“ zopakuji.

Netrvá ani minutu a stín se vrátí s šaty barvy noční oblohy.

Vykulím oči. „Já… to si na sebe přeci nemohu vzít…“ vykoktám.

Upír se zatváří zmateně. „Proč by ne? Co se ti na nich nezdá?“

„Jsou tak… dámské.“ vyhrknu po krátkém přemýšlení.

„No tak vidíš. Dokonalé.“ Podá mi je a zavede mě do další ložnice. Zavře za mnou dveře a nechá mě tam samotnou s překrásnými šaty, zrcadlem a mou nejistotou. Nikdy jsem nebyla dáma.

Nakonec se do nich přeci jenom obleču, jelikož jsem si v hlavě přebrala své možnosti a dostala se k číslu nula. Stáhnu ze sebe sádru, která jde sundat docela těžce, a odložím ji na zem. Vypadá jako krunýř.

Pod ní mi doopravdy nic nezůstalo. Žádné podlitiny, žádná jizva od operace, zkrátka nic, co by nasvědčovalo mé předchozí nehodě.

Kriticky se shlížím v zrcadle a připadám si jako obří bonbon. Až příliš sladce… Zlaté džíny s tričkem.

Obuji si zpátky tenisky, což by asi působilo komicky, ale vzhledem k tomu že šaty sahají až na zem a boty nejsou vidět, nemusí mě to trápit.

Vyjdu z pokoje a zamířím zpět do jídelního sálu. Norbert už tam na mě čeká.

„Říkal jsem, že budou kouzelné. Sluší ti.“ V jeho oku spatřím jakousi jiskru.

Netuším jak na poklonu od upíra zareagovat, a tak se jen usměju, přesto že v duchu nadávám na nepraktičnost šatů. Sotva dovedu chodit. Zaháním myšlenku na to, že ta sádra byla snad lepší.

Norbert vezme tác ze stolu a přenese ho k malému večernímu stolku, který stojí hned vedle pohovky. Posadí se na ní, a když spatřím jeho tázavý výraz, nejistě se přesunu k němu. Sednu si však na opačný konec.

„Myslela jsem si, že vy lidi moc v lásce nemáte,“ začnu a naliji si ještě horký čaj. Z nepochopitelného důvodu mi je zima.

„Jak jsi na to přišla?“ Sám si vytáhne ze zásuvky pod stolem láhev červeného vína. Ano, jistě je to víno.

„Nepřišla. Odhaduji. Vzhledem k tomu, že lidi máte spíš jako zdroj obživy.“

Zasměje se a nalije si část té rudé tekutiny. Vypadá hustě.

„Možná,“ připustí. „Ale stále jsou mezi lidmi veliké rozdíly. „Jsou ti, kteří se hodí tak akorát do takovéto láhve,“ kývne k nádobě a sám se napije z číše, „a pak jsou tu ale ti, kterých by byla na něco takového škoda,“ zvedne ke mně zrak. „A co se tebe týče, vždyť ty už ani nejsi čistokrevný člověk.“

Nadzvednu obočí. „Prosím? A co tedy podle tebe jsem?“

Omotá dlouhé prsty kolem hrdla láhve a zkoumavě si mě prohlíží. „Lidská část v tobě zemřela.“

Přimhouřím oči. „Jak můžeš vědět, co se mi stalo?“

„Léčil jsem tě. A dotkl se tvých vzpomínek…“

Zhluboka se nadechnu, ale mlčím. „Dobrá, ale pověz mi tedy, co jsem teď zač? Oživlá mrtvola?“

Zdvořile zavrtí hlavou a pousměje se. „Oživlou mrtvolou jsem tu já, ty jsi živá. Ale smrt tě dokázala změnit od základů. Tvou podstatu.“

„Podstatu?“ nadzvednu obočí. „A jaká tedy teď je?“

„Tvým úkolem je přivádět do říše mrtvých, pokud se nemýlím,“ odvětí. „V tom hledej podstatu.“

Jeho slova mne zcela zmatou. „Proč už nejsem člověk?“ zkusím to jinak.

„Kvůli tomu, co jsi viděla,“ znovu si dopřeje doušek a usměje se na mě.

Hledím z okna hradu a přemítám nad tím, co mi Norbert řekl. Naše konverzace se posléze vyvinula v poměrně přátelskou a otevřenou, ale mě stále trápil její začátek. Nejsem člověk?

Hledat podstatu ve vyhledávání a zabíjení obětí, v tom jsem smysl neviděla. Nerozuměla jsem tomu. Vlastně jsem byla do tohoto celého světa vhozena. Zabita autobusem, poznala jsem Tír na nOg, jako mrtvola v márnici upíry a jako svou oběť medvěda. Viděla jsem až příliš, to měl Norbert pravdu. Nebýt toho všeho, byla bych stále jen bezstarostná středoškolačka, která se existenci nějakých upírů jen směje.

Viděla jsem to, co ne moc lidí přede mnou. Ale co to ze mě dělá?

Ucítím v zádech přítomnost i někoho jiného a prudce se otočím. Mihotá se tam stín.

„Kdo jsi?“

“Kéž bych věděl.“

„Proč sloužíš knížeti?“

“Ach, ty hloupé sázky. Prohrál jsem a ocitl se zde.“

Přimhouřím oči. „Sázky? Proč prostě neodejdeš?“

Přikývne. Nedokážu rozeznat tvář, ale z jeho hlasu čiší smutek. “Také by ses nechtěla rozpadnout. Pokud to tu opustím, zmizím navždy.“

Zamyšleně na něj hledím. Další, co bych nikdy neměla vidět. Mluvící stín.

„Vždy existuje nějaké osvobození,“ namítnu. „Nebo ho jednoduše popros…“

Uslyším hořký smích. “Neznáš ho. Nemáš ani ponětí, jaký tvůj hostitel je. K tobě se chová mile, přesto že nechápu proč. Ale je krutý. Drž se od něj dál.“

„Neboj se, naše první setkání mne ujišťuje, že se tak jako dnes nechová vždy,“ odvětím mu nejistě. „Ale proč mi to říkáš? Proč mne varuješ?“

Stín se zamihotá a na okamžik spatřím v jeho rozmazané tváři náznak úsměvu. “Varoval jsem tak už mnohé, žádná neuposlechla. Na tebe jsem obzvlášť zvědavý.“ Po těch slovech se rozplyne.

Tohle mi ještě scházelo. Díky němu už mé zmatení nabralo nového významu. Tuším, že tu není něco v pořádku. Jen nevím co.

Strávím s Norbertem na Kaaskąru další tři dny. Sama nevím, proč se tam ještě zdržuji, ale upírova společnost je milá a také mi zodpoví spoustu otázek, ohledně jak samotných upírů, tak i konfliktu s medvědy. Ano, s těmi mluvícími medvědy.

Nakonec se však přeci jen uchýlí k mému odjezdu, protože mám i své závazky u Morrígan, a pevně doufám, že mne zatím ona ani Zarr nechtěli vidět, a tak to, že se doposud neukázala, není náhoda. Obávám se, že by mi vyklovala srdce, pokud by zjistila, že jsem byla právě s tímhle upírem. Nevypadala, že má Norberta kdovíjak ráda.

Upír mi dvorně otevře dveře u spolujezdce a já opět usednu do černého ferrari. Naposledy se ohlédnu na překrásný hrad a poté už Norbert šlápne na plyn a my se v plné rychlosti vyřítíme směrem k dálnici. Ovládat to auto umí, to se mu musí nechat.

„Neříkej Morrígan kde jsi byla,“ prolomí krátké ticho.

„Neřeknu,“ slíbím. „A to oko ti přinesu,“ usměju se posléze.

„To bude báječné, přeci jen, řídilo se s ním o mnoho lépe.“ Nakloní hlavu na stranu a v další zatáčce snad ani nepřibrzdí.

Doveze mě až domů. Když si všimnu, že se taky zvedá, dojde mi, že mě hodlá doprovodit, a tak pevně doufám, že jsou naši ještě v práci. Brácha problém není, ten je na táboře.

Zamířím ke vchodu a vylovím klíčky z kabelky. Vyběhne Fíbí a začne na nás oba skákat. Kupodivu se chová k Norbertovi důvěřivě.

"Takže..."odkašlu si, když otevřu dveře do obýváku a otočím se k němu. "Já... díky za všechno."

Pokývá hlavou. "Není zač," upře na mě jediné modré oko. Stále si v něm pohrává jakási nezbedná jiskra, což je u jinak tolik vážného upíra zvláštní. "Uvidíme se ještě?"

Musím se ušklíbnout, jelikož tím asi myslí "dobrovolně", vzhledem k tomu, že tohle z mé strany rozhodně dobrovolné nebylo, už kvůli té nemocnici.

"Dlužím ti přeci oko, no ne?" usměji se.

"Málem bych zapomněl!"

Rozloučím se s ním a vyrazím rovnou na Týr na nÓg. Nedokážu však od něj odpoutat své myšlenky. To ale ani od slov stínu...