Černou barvou zahalená budoucnost
Začínalo se smrákat, když jsem si to rázoval tmavou ulicí mezi do výše stavěnými byty, jejichž architekt dozajista nedbal na přísun slunečních paprsků do zastřených oken a opuštěných balkónů.
Společnost mi v tu chvíli dělali jen zaběhlé a nakost vyhladovělé kočky otírající se o mé nohy, a vydávající více než nelidské zvuky, spíše tóny plné zášti a bolesti. Ve vzduchu se vznášel zatuchlí pach síry a výfukových plynů, smíšený s výpary, které se drželi nad nevzhledně pohozenými pytli s odpadkama a kdo ví čím ještě. Člověk by však řekl, že přes veškerý nepořádek a harampádí toto místo nepostrádalo jakousi harmonii. Abych byl přesnější, já osobně ji nazval harmonií osudu. I tato ponurá čtvrť před dávnými časy zažila svoji slávu a triumf. Jenže, jako vše, byla zastíněna slávou jiných, a upadla do zapomnění. Zub času se na ní podepsal víc než dost a zasadil jí tak citelnou ránu, že vzkřísit ze z tohoto úderu bylo zhola nemožné..
Pominu-li však veškerý svůj odpor který k tomuto místu cítím, vnímám i zklamání a soucit se všemi, co zde trávili dlouhá léta krátkého lidského života.
Když pozvednu hlavu a zahledím se na nebe, potažené tmavými mračny a prosté slunce, uvědomím si, že nepotrvá dlouho a v zapomnění upadne celá naše zem. Budeme skryti ve stínech, marně čekající na vyhlídku pomoci a útěchy. Tato ulička je jen zrcadlem pomalu, ale jistě blížící se budoucnosti...