Páchnoucí individuum

Běžím po střeše paneláku a užívám si pocit, jak mi vítr sviští ve vlasech. Postupně jsem se naučila vyhledávat oběti jen v noci. Ti, o které nemám zájem, teď spí, ale ti, co se jen nabízí mé dýce, jsou noční tvorové, pomalu stejně jako já. Přeskočím přes okraj a dopadnu na další střechu. Běhat po plochých je snadné, horší jsou ty taškové. Sem tam se jedna či dvě pod mýma nohama uvolní a skutálí se s konečným prásknutím na zem. Může mě to prozradit... Ale to, co teď hledám, hluk jistě nevyruší. Pravděpodobně už o mně předem ví...

Od bohyně smrti mi byl zadán jediný úkol. Kdysi dávno se setkala s Poutníkem, se kterým dodnes vede spory. Omrzel ji a uznala za vhodné zbavit se ho. Pro ni samotnou však vyhlídka zabít ho osobně znamená ponížení, jelikož ta pochybná existence jí ani za pohled nestojí. A tak ho přenechala mně... Bude sranda.

Neřekla mi proč, ale dotyčný měl dnešního večera přebývat v Praze. Zmínila se jen o "jeho záležitostech". Pokud ho nenajdu, znamená to, že uprchl, pokud ano, setkáme se osobně a já se budu moci ujistit, že je všechno, co Morrígan řekla, jen ne zbabělec.

Nepotřebuji znát ani místo, kde se skrývá. Díky kouzlu, co jsem pojala za samozřejmost, se schopnostmi ovládat dýku dovedu zmnohonásobit všechny podivné pachy. A ten jeho tohle snad ani nepotřebuje. Je to jak GPSka - smrdí na míle daleko. Poutník, poustevník, bezdomovec, ať už je čímkoliv, slovo sprcha mu asi nic neříká.

Čím víc se přibližuji, tím pach sílí a mně se z něj začíná dělat mdlo. Možná to dělá naschvál. Třeba je to jakýsi druh umění, smrdět tak, že všichni radši utečou.

Zastavím se před polorozpadlým barákem. Trámy, které trčí ze zbořené střechy, už hnijí a omítka je seschlá a na většině míst opadává. V jedné místnosti se svítí. Zaměřím se na ni, ale jakmile tak učiním, světlo zhasne a celý dům se ponoří do tmy. Usměji se. Hra.

Slezu po požárním žebříku a přikradu se ke vchodu. Jednu dýku držím napřaženou před sebou, druhou kousek za pasem. Vsadím se, že je schopen zaútočit i zezadu. Podle bohyně smrti čest postrádá.

Uslyším šustnutí a s trhnutím se otočím po směru toho zvuku. Spatřím, jak v měsíčním světle prchá špinavá krysa. Vydechnu. Počítám každý pokoj, dokud se nedostanu až k tomu, ve kterém se předtím svítilo. Špičkou boty ťuknu do dveří a ty se se zaskřípěním otevřou. Nic. Místnost je prázdná. Ale pach skoro k nevydržení.

"Čekal jsem, že za mnou Morrígan dřív nebo později pošle svého poskoka." Hlas se ozve odkudsi od stropu nad mou hlavu. Prudce vzhlédnu vzhůru a ve svitu měsíce spatřím jakéhosi sešlého muže, sedícího v kusu páry. Oblak páry...

Působí poněkud směšně, jak mi levituje nad hlavou. Usměji se.

"Poutník, předpokládám." Jeho mastné vlasy se odrážejí v chabém světle. Znovu se utvrdím ve své domněnce, že nikdy vanu neviděl. 

"Tak jest." Jeho tvář zůstává bezvýrazná skoro jako maska. "Čemu vděčím za tvou milou návštěvu?"

"Hra skončila," nakloním hlavu na stranu. "A ty moc dobře víš..."

"Tuším, že jsi mě přišla zabít. Dnes ale nejsi první..." Koutkem oka zpozoruji v koutě jinou postavu.

"Možná," snažím se soustředit jen na to podivné individuum. To jeho dnes sprovodím ze světa. Není třeba rozptylovat se někým dalším. "A nerada bych tím strávila celou noc. Velmi bys mi to usnadnil, kdybys opustil svůj oblak čehosi a postavil se mi."

"To by bylo až moc jednoduché..."

"Pokud tak neučiníš, dostanu si tě na zem sama. Ale neslibuji měkké přistání..."

"Vyhrožuješ mi?"

"Konstatuji, co se v příštích pár minutách odehraje."

"Taková sebedůvěra. Vážně? Chceš zabít někoho, koho neznáš, jen proto, že ti vrána nakukala, že je zlý?"

"Přesně, jak říkáte." Odrazím se od protější zdi a vyskočím na stůl. Odtamtud na něj snadno dosáhnu. Prozatím vynechám dýky a kopancem do čelisti ho z toho oblaku sundám. Ten se v mžiku rozplyne.

Poutník působí poněkud zmateně. Vyplivne krev a zvedne ke mně oči, ve kterých se mezitím usadí nenávist. "Většinou takové šašky, jako jsi ty, získám na svou stranu," namítne. "Většinou si popovídáme. Ale ty očividně nejsi ten případ..."

"Varovala jsem tě," seskočím ze stolu a přistoupím k němu. Vidím v něm další oběť a činí mi to potěšení.

"Většinou ale nebývají tolik naivní." Než si to stačím uvědomit, zahalí celou místnost bílá pára.

Začnu se otáčet v kruhu a udělám pár výpadů. Nikdy nezasáhnu cíl.

"Opravdu sis myslela, že bys dokázala tak snadno zabít někoho, kdo má s bojem už dlouholeté zkušenosti? Měl jsem pocit, že si Morrígan vybírá chytré. Ten poslední byl chytrý," uslyším krutý smích. "Měla bys ho vidět, když se se mnou pak pokusil smlouvat o svůj život. To jak škemral, žadonil... Budeš také tak skučet, až ti provedu to co jemu?"

"Záleží na tom," prohodím a provedu další výpad. "Pokud jsi ho pomalu otrávil svým pachem, ztraceného v mlze, tak ti slavnostně přísahám, že tu radost ti neudělám."

Ticho...

Náhle mi na hrdlo dopadne chladná ocel. Ucítím na svém krku vroubky.

"Ne. Tak snadné to neměl..." zasměje se chladně Poutník.

Ztuhnu. Vím, že jediný pohyb by ho mohl přinutit zarýt ocel o něco hlouběji. Pomalu svěsím ruku s první dýkou, ale tu druhou jen lehce pootočím k jeho břichu. Vím, že mám jediný pokus. Buď má hlava, nebo jeho. Aniž bych jinak pohnula tělem, cuknu s rukou proti němu a uslyším bolestné zasténání. Jakmile se stisk povolí, vymaním se mu a vykopnu mu z ruky zbraň. Co zbraň, něco takového jsem snad ještě neviděla. Snad to ani není zbraň. Rozplyne se a změní v obyčejnou hůl.

Otočím se a zaútočím do místa, kde tuším, že je. Namísto toho, abych zasáhla cíl, přejede mi po tváři ostrá bolest. Zatnu zuby a snažím se rozmrkat slzy co mi vhrknou do očí.

Náhle se ozve poutníkovo zaúpění. Aniž bych ještě chvíli meškala, vyrazím proti němu po sluchu a konečně mé dýky najdou cíl. Mlha se v mžiku rozplyne a já spatřím, jak se Poutník válí na zemi. Bez dalších slov ho chci dorazit, ale když padá má smrtelná rána, dýka projede neškodně párou a Poutník se vytratí... A s ním i ten jeho klacík.

Zmateně se rozhlížím okolo. "Zbabělče!" zvolám.

Opět si všimnu v rohu té postavy. Ve svitu měsíce se zaleskne pár fialových očí a pak i tenhle neznámý zmizí. Vím, že za první Poutníkův křik byl zodpovědný právě on...

Diskusní téma: Páchnoucí individuum

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek