Se sluchátky dojdu až k našemu domu a odemknu. Okamžitě se na mě vyřítí ohromné zrzavé stvoření a málem mne porazí na zem.
„Fíbí!“ zasměju se, když mi moje fenka ridgebacka začne olizovat tvář.
„Fíku, uklidni se, to víš, že s tebou půjdu ven…“ Chvíli jí trvá, než přestane kňourat. Dělá to pokaždé, když se vracím domů. Mám pocit, že mi vypráví, jak se celý den měla.
V rychlosti zaběhnu domů a vyházím celý šatník, abych našla věci na běhání. Uznávám, nejsem zrovna typ, co si potrpí na pořádek.
Strčím si do zadní kapsy mobil a sluchátka protáhnu mikinou. Když si zavazuji tkaničky u bot, Fíbí už mi nadšeně povídá u ucha a skáče z jednoho kouta do druhého a pak na zavřené dveře. Každý rok se musí přetírat, jelikož jsou poškrábány od jejích drápů.
„Tak pojď,“ pobídnu ji a otevřu branku. Okamžitě se z ní vyřítí a zahne k sousedovi na zahradu. Ano, mám nenažraného psa a jediné, co ji většinou zajímá je jídlo, čili i toto byl další z jejích pokusů vyjíst misku sousedovic kocourovi.
Zavolám na ni a ona přiběhne zpátky. Nandám si sluchátka a rozeběhnu se.
Běžím do rytmu jako vždycky. Když hudba zpomalí, zpomalím taky, když zrychlí, natáhnu krok. Baví mě to.
Tentokrát se však soustředím jen na to, co se stalo. Morrígan řekla, že se ukáže. Ale kdy? Stále uvažuji nad tím, jestli jsem si to celé nakonec nevymyslela. Někdy mě má fantazie zradí, takže bylo klidně možné, že se nic z toho nestalo.
Proti mně projíždí auto, a já ucítím, jak se mé vnitřnosti stáhnou. Znovu před očima spatřím autobus. Potřesu hlavou a zavolám si k noze Fábí.
Běžím podél lesa až na rozlehlou louku. Jakmile doběhnu, sednu si do trávy a vydýchám se. Zvednu zrak k obloze. Slunce je nízko nad obzorem, a můj mobil ukazuje sedm hodin.
Náhle uslyším zakrákorání. Trhnu sebou a otočím hlavu po zvuku. Fabien začne zuřivě štěkat.
Na nejvyšší větvi vzrostlého dubu sedí černá vrána a prohlíží si mě korálkovýma červenýma očima. Polknu. Tak to přeci jen možná nebyl můj výmysl.
Vrána se vznese do vzduchu, a když dosedne na trávu před nás, zahalí ji černý dým a já v ní poznám královnu mrtvých v lidské podobě.
Fíbí se může přetrhnout, jen aby na ni mohla vyrazit, ale já ji držím.
Morrígan se jen chladně ušklíbne. „Drž ji pevně nebo z ní nadělám psí karbanátky.“
Přimhouřím oči, ale raději nic neříkám. Pohladím Fábí po hlavě a ta se konečně uklidní a jen tiše zakňučí.
„Takže…“ začnu a v krku mi vyschne.
„Takže ses dostala z márnice. Docela obdivuji, že jsi měla zrovna to štěstí a narazila tam na toho krvesaje. Těšila jsem se na to, až se budeš všem představovat, jako oživlá pokroucená mrtvola,“ usmála se, ale úsměv se jí nedostal až k očím.
„Tak to je od vás moc milé,“ zabručím ironicky a vstanu.
Když se jí v očích rudě zableskne, nevyděsí mě to už tolik, jako když jsem ji spatřila poprvé.
„Pokud jsem to tedy dobře pochopila, mám vám dělat pomocnici, že?“ Taky bych se ráda dozvěděla podrobnosti, které mi zatím ani ona ani Teutatés neposkytli.
Pokývá hlavou. „Přesně tak,“ odvětí znechuceně. „Na oplátku jsi dostala zpět život.“
Uvědomím si, že se díky její přítomnosti ochladilo a tak si zapnu mikinu až ke krku.
„Uznávám, že to je velmi velkorysé,“ usměju se. „Stále ale nechápu, jak vám mám pomáhat.“
Morrígan si založí ruce. „Díky své předchozí smrti jsi získala schopnost zabíjet. Budu věřit tvému úsudku, a když se ti někdo zkrátka nebude zdát, nebo poznáš, že nastal jeho čas…“ Nedořekne a pokrčí rameny, jako by to znamenalo něco naprosto bezvýznamného. „Budeš dělat to co já, až na to, že ne ve velkém.“ Odmlčí se. „A co se samotného odnášení týče, to Teutatés trochu přehnal. Tuhle práci tě rozhodně nenechám vykonávat hned.“
Hledím na ni s otevřenými ústy a neschopna slova. Mám pocit, že tohle mne šokovalo snad ještě víc než vlastní smrt.
„Vy si ze mě děláte srandu, že?“ dostanu ze sebe posléze. Já že bych dokázala někoho zabít? A jak vůbec? Nelíbí se mi myšlenka, že by ze mě byl vrah.
„Proč bych to dělala?“ zamračí se. „Máš být má pomocnice.“ Poslední slova pronese s neskrývaným odporem. „Snad sis nemyslela, že se budeš flákat? Nebo že budeš mít nějakou miloučkou úlohu jako zalévat mi kytičky na záhonku?“ sladce zahuhlá.
„To sice ne, ale…“
„Pak nechápu, co řešíš. Jsem smrt. Co jiného bys pro mne asi mohla dělat, než sama sem tam rozsévat smrt? Myslím, že každý jiný by tímhle byl hluboce poctěn. Můj poslední pomocník si to užíval… i když, to jak skončil…“ odkašlala si. „No, nic pěkného.“ Odhalí bílé zuby v krutém úsměvu.
Mlčím. Co na to také mám říct? Copak je tak snadné vzít někomu život? Tahle práce mě dřív nebo později dostane do psychiatrické léčebny.
„Zdá se, že už jsi to pochopila,“ zatváří se spokojeně a natáhne ke mně ruku. Uchopí mou levou paži a vyhrne rukáv mikiny. Překvapeně nadzvednu obočí, ale než stačím protestovat, stiskne mi pevně zápěstí. Mám pocit, jako by mi někdo přiložil na kůži žhavé uhlíky. Vykřiknu a vytrhnu jí ruku.
Zděšeně hledím, jak se ze spálené kůže těsně pod dlaní na zápěstí, začíná formovat černá vrána. Tetování. Tak za to mě rodiče zabijou.
Morrígan se usměje. „Čekala jsem, že vydržíš víc. Až budeš něco potřebovat, dotkni se ho. Ale nevolej mě zbytečně, věř mi, že umím být i pěkně nepříjemná.“
Tomu jsem věřila. Pokud si teď myslela, že se chová mile, rozhodla jsem se to tetování použít jen v krajních situacích.
Třepu s rukou, abych se zbavila bolesti, a zvednu k ní zrak.
„Dobře,“ kývnu.
Opět ji začne zahalovat pára. „Jsem ráda, že si rozumíme. Řekla bych, že by to pro dnešek stačilo. Pamatuj na to, že jsi stále člověk, a že schopnost zabíjet, neovládneš hned. Jak? Na to už přijdeš sama. Potřebuješ výcvik.“ Na rukou jí vyroste peří a postupně se změní ve vraní křídla. Fabien už na ní neštěká. Schoulí se mi k nohám a tiše kňučí.
Poprvé za celou tu dobu se upřímně usměje. „Tak hodně štěstí,“ zakráká a vzlétne.
„Díky,“ zavolám za ní trochu omámeně. Když mi zmizí z dohledu, podlomí se mi nohy a já klesnu zpátky do trávy.
Sednu si do tureckého sedu a zírám na vránu, která se čím dál tím víc vykresluje. Je dokonalá. Jako kresba od skvělého malíře, ale přesnější. Kůži mám kolem ní zarudlou a stále pálí.
Hlavou si znovu promítnu celý rozhovor a přitom hladím Fíka. Zabíjet lidi. Celá tahle záležitost s autobusem se vyrýsovala jako mnohem horší než samotná srážka.
V chvíli si jsem jistá, že něco takového nedokážu. S myšlenkou, že nikdy nikomu nezkřivím ani vlásek, se zvednu a rozeběhnu se zpátky domů. Fíbí mě předbíhá a skáče na mě, jako by se nic nestalo.
Už z dálky vidím světle lososovo-meruňkovou fasádu našeho baráku a ještě přidám. Když běžím kolem stání na auta, všimnu si, že už tam stojí jak Toyota, tak i Opel, a dojde mi, že už jsou doma rodiče. Znovu pohlédnu na tetování, které pálí, a vytáhnu z kapsy černý kapesník, který si ledabyle omotám kolem ruky. Tohle pochopí rodiče líp, než kdybych tam nakráčela s tím, že jsem si něčím takovým poškodila kůži. Ano, oba jsou doktoři, a tak takovéhle věci trochu hůř chápou.
Fabí už nadšeně skáče na branku a tak jí otevřu, a pustím jí domů.
„Ahoj!“ ozve se z kuchyně hlas mamky. Odpovím unaveně na pozdrav a skopnu boty.
„Kde jsi byla tak dlouho?“
„Běhala jsem s Fíbí, a byly jsme o něco dál, než obvykle,“ zalžu.
„Máš tu večeři,“ odvětí jen.
„Díky,“ usměju se, ale jako první otevřu dveře svého pokoje a svalím se na postel.
Chvíli zírám do stropu, a potom se zvednu a zamířím ke skříni s oblečením. Vytáhnu z ní pyžamo a vlezu do koupelny.
Sprcha mi trochu vyčistí mozek a tak se s úsměvem posadím ke stolu. Rozhodnu se zapomenout na to, co se stalo. Alespoň na chvíli.
Přede mnou leží talíř s mozzarelovým salátem. Fíbí mi tradičně položí hlavu do klína a uhranuta salátem, slintá. Uvědomím si, že nebýt toho všeho, zůstala bych jako chladné tělo v márnici. Přeci jen v tom najdu pozitivum.
Pozdě do noci si pak kreslím rychlé náčrty tváří a koukám na seriály. Dojde mi, že přesně tohle je to vymývání mozku, které teď potřebuji.
Usnu s myšlenkami naprosto uzavřenými zabíjení lidí. Protože to nikdy nedokážu.
