Svědomí

Chladná země obestírala mrtvé tělo, které ještě před pár okamžiky bylo plné života, štěstí, síly...

Pohřbil ho spěšně ze strachu, že snad některý z náhodných kolemjedoucích aut zastaví a jeho majitel začne dělat nepříjemnosti tak, jak to jen lidé umí. Nezastavilo však žádné a další nános hlíny zasypal nebožtíka a smazával tak jeho památku i minulost z povrchu zemského.

Když zmizela i tvář, jeho vrah na chvíli ustal v práci a nahlas si oddechl. Vytáhl ze sametového smokingu kubánský doutník a jedním škrtnutím zápalkou o kovovou podrážku v něm založil oheň.

Spokojeně hleděl na zakrytou mrtvolu a vypouštěl z úst oblaka dýmu. Chvíli přemítal, zdali bylo rozumné schovat důkazy i tělo právě na tomto místě, které je lidmi navštěvováno prakticky denně. Pak si však vzpomněl na radu svého druha, který ho opustil před pár hodinami, aby mu pomohl získat si alibi.

,,Schovej ho na rušném místě Jamesi, jen tak ho policie najde a ty to budeš moci svést na svého nepřítele...“ tato slova se mu v hlavě ozývala stále dokola.

,,Ale proč tady? Proč?“ zamumlal do prázdna a znovu popadl lopatu a začal zuřivě nabírat černou zem. Nedbal na mozoly které se mu tvořili na dlaních. Chtěl to mít co nejdříve za sebou a ujet z tohoto místa stovky kilometrů daleko.

,,A mám tě!“ cizí ruka ztěžka dopadla na jeho rameno. Uskočil do strany a poslepu kolem sebe začal mávat lopatou. Ta však nikoho nezasáhla. Když se trochu uklidnil, začal se rozhlížet kolem sebe po zdroji toho hlasu, ale nikdo tam nebyl. Jen ptáci ve stromech tiše třepotaly křídly a někdy se ozvalo i tlumené zahoukání noční sovy. Jinak nic...

Dospěl k závěru že si s ním jeho mysl hraje podivnou hru a tak završil své dílo ještě pár hromádkami hlíny.

,,Proč mě ignoruješ, jsem tu.“ ozvalo se znovu od nikud. Tentokrát však jeho strach přesáhl hranici a vrah vykřikl do ticha.

,,Kdo jsi? Co po mě chceš?“

,,Někdo, komu neporučíš ani ty sám.“ bylo mu odpovědí a hlas se zas na chvíli odmlčel.

Vyděšen, otáčel se kolem sebe a rychle vytáhl z krví zbarveného kapesníku nůž, který použil k usmrcení jeho oběti.

,,Ukaž se! Jinak slibuji, že ti hrot tohoto nože proženu krkem!“ pokoušel se o výhružný hlas, ale jelikož se třásl jako kdyby stál ve sněhové vánici zcela nahý,výsledkem byl spíše ustrašený a přiškrcený zvuk.

,,Copak ty mne nevidíš? Doprovázím tě celý tvůj život a ty nevíš kdo jsem?“ ozval se neznámí posměšně, i když trochu vyčítavě.

,,Varuji tě..“ vrahovy už selhal hlas. Němě se pokoušel vyhledat očima svého soka, ale marně. Kromě jeho a mrtvoly tam nikdo nebyl.

,,Podívej se co jsi udělal. Zabil jsi. Tvé ruce jsou navždy pošpiněny krví Erica Wielda.“ pošťuchoval ho neúprosný hlas stále...

Vrah věděl že se mu to musí jen zdát, ale přesto však, očima probodával krajinu kdykoliv připravený po skrytém trýzniteli skočit.

,,Krví, kterou nikdy nesmyješ. I kdybys si ruce uřízl, zůstane vždy s tebou a bude tě doprovázet po zbytek tvého mizerného života. Protože jsi to ty, kdo zabil a nic už ten skutek nevezme zpět.“

Muž ve smokinku začal ztěžka oddechovat. Ten hlas měl pravdu! Zabil! A proč vlastně, kvůli pomstě!

Svezl se na kolena aniž by si byl vědom toho co dělá. Zabořil prsty do rozryté hlíny a zatnul je v pěst. Nic už pro něj nebude jako dřív.

Černé myšlenky vedli jeho ruku. Znovu uchopil rukojeť nože a pomalu si ji přiblížil k hrudi. Udělal chybu, se kterou se nedalo žít...

Vzduchem se mihlo stříbrné ostří a ozval se srdcervoucí řev. Z hrudi mu trčela kudla a z očí tekli vodopády slz. Zhroutil se na hrob zavražděného. On nebude mít žádný. Nic po něm nezbude. Najdou ho tu i s vražednou zbraní a zpola zahrabanou čerstvou jámou na jejímž dně se nachází jeho hřích. Když jeho oči nabyli skleněného lesku, ozval se naposledy ten cizí hlas.

,,Byl jsem tvé svědomí...“