Naházím do kufříku nějaké oblečení, tužky se zápisníkem a skicák. Tolik se těším! Výlet na Machu Picchu byl od malička mým snem, hned po tom podívat se do Afriky.

V půl mě má vyzvednout Norbert, tak ještě naposledy kontroluji, jestli jsem na něco nezapomněla. Doufám, že ho výlet přivede na jiné myšlenky. Potřeboval by to. Stále nemohu dostat z hlavy tvář Edwarda a Bely. Očividně to tak sladké mezi upíry vždy nebývá.

Když se ozve zvonek, popadnu kufr a zamknu. Upír mě přivítá polibkem na tvář a pomůže mi dostat kufr do auta. Vypadá veseleji.

Letadlo nám odlétá ve tři čtvrtě na osm, takže máme ještě skoro dvě hodiny na odbavení. V autě znovu zkontroluji, že jsem nezapomněla cestovní pas.

„Těšíš se?“ prohodí ke mně s očima upřenýma na vozovku.

„Ani nevíš jak…“ povolím si pás. „Od malička si tam přeji jet. Tak vysoko a přesto tam existovala na svou dobu poměrně vyspělá civilizace. Není to fascinující?“

„Pro archeology dozajista ano. Pro mě? Já se nemohu dočkat toho výhledu a výletů, které tam spolu podnikneme.“

Spokojeně se zavrtám hlouběji do sedačky a na tváři mi zahraje úsměv.

Zastavíme se u terminálu dvě a stoupneme si do fronty. Ubíhá kupodivu rychle, takže se brzy dostaneme k ženě, která nás poprosí o cestovní pasy a letenky. Poté co shledá, že je vše jak má být, položíme kufry na běžící pás a ty odjedou kamsi do nákladního prostoru a později budou odvezeny do letadla. S sebou do kabiny si můžeme vzít jen příruční zavazadla, takže jsem si nechala jen kabelku přes rameno.

„Letí nám to za hodinu, nemáš ještě hlad?“ zeptá se mě Norbert starostlivě.

„Trochu,“ přiznám.

„Tak pojď, dáme si muffin,“ zašklebí se a já moc dobře vím, jak si zrovna představuje nějaký krvavý steak.

Posadíme se do Starbucksu a já si doopravdy dám ovocný muffin s horkou čokoládou. Norbert namísto sladkého zvolí kuřecí sendvič.

„Dobrou chuť,“ popřeju mu a uždibuji svůj muffin.

Hladově se do něj zakousne a pak jen zavrtí hlavou a upraví si vázanku. „Na láhev nějakého vydatného ročníku to rozhodně nemá.“

„O tom nepochybuji, ale obávám se, že s tou bys přes bezpečnostní ochranku neprošel.“

„Taky bych si z nich mohl udělat za pár let dobré ročníky. Čerstvá krev…“

„Opravdu? Začínám si vážit toho, že jsi mě zatím nenarval do nějaké té své láhve.“

„A s kým bych teď letěl do Peru?“

„S tou láhví?“

„Přes ochranku bych ji nedostal.“

Obrátím oči v sloup.

„Dobrý den, letenky prosím.“ Letuška se na nás vřele usmívá. „Vše v pořádku, přeji vám příjemný let.“ Vrátí nám je a pokyne, abychom pokračovali skrze dlouhý tunel až do letadla.

Norbert nám zařídil dvě sedadla až úplně vzadu, kde byla také mnohem větší tma a tam mu to vyhovovalo.

Posadím se na to blíž k okénku. Miluji sledování toho, jak se letadlo pomalu odlepuje od země a stoupá.

Netrvá dlouho a kabina se zaplní lidmi. Před startem nás ještě poprosí o vypnutí mobilních zařízení a nabídnou nám bonbon, kvůli tlaku, který je možné cítit v uších při vzletu. Nikdy jsem s tím problém neměla, ale pamatuji se, jaké s tím měl můj bratr potíže při letu do Irska.

Ozve se upozorňovací tón a poté hlas pilota. Uvítá nás na palubě a představí personál. Když začne zdlouhavá přednáška o tom, jak si obléci záchrannou vestu, opřu si hlavu o Norbertovo rameno a na chvíli zavřu oči.

„Měla bys dávat pozor,“ zašeptá. „Co s tebou budu dělat, až ztroskotáme?“

„Však ty něco vymyslíš, upírku.“

„Na to bych moc nesázel,“ odhrne mi vlasy z čela a vezme do ruky časopis. Ač se namáhá letuška sebevíc upoutat na sebe pozornost, oba ji poměrně zdařile ignorujeme.

„Tady píší, že si můžeme pronajmout osla, který nám bude táhnout baťohy při výstupu, a mohl by tě popřípadě svézt,“ zaujatě mi začne ukazovat článek s obrázkem.

„Až nebudu moc, pověsím se na záda tobě,“ nadzvednu koutky a vyhlédnu z okénka. Start proběhne bez problému a my se brzy ocitneme na noční obloze v mracích. Z výšky pozoruji rozsvícená světla.

„Není to úžasné?“

„Ale jistě.“

Letíme celou noc a já vydržím nespat pouze polovinu. Nakonec usnu Norbertovi na rameni, přestože ten si stále se zaujetím čte průvodce.

Přistání probíhá až na občasné turbulence hladce.

Z letiště se svezeme rovnou do hotelu Belmond Sanctuary Lodge, který leží přímo na úpatí hory Huyana Picchu.

Když nám recepční dá klíčky od pokoje, svalím se na manželskou postel a spokojeně vyhlédnu z okna na tu úchvatnou krajinu.

Norbert mezitím odloží kufry a posadí se ke mně.

„Tak kdy bys chtěla podniknout první výlet?“

„Já jsem spala v letadle, takže by mi vůbec nevadilo, kdyby už dnes,“ uculím se. „Otázkou je, co ty?“

„Spánek opravdu nepotřebuji.“

„Skvěle, budeme jako Hiram Bingham po sto letech,“ posadím se. „Objevíme objevené Machu Picchu.“

Neuvěřitelně se na to těším. Mám o něm nastudovaných tolik zajímavostí a nikdy nepřestanu obdivovat národ Inků.

Zvednu se z postele a zamířím ke svému kufru. Vytáhnu z něj kraťasy s tričkem a pevnými botami.

Musím se zasmát, když spatřím Norberta nejistě hledícího do svého kufru. Obávám se, že horu nebude moc zdolávat v saku a košili.

Jenže v tom se mýlím.

Uznávám, kalhoty co si na sebe vezme, už vypadají o něco více sportovně a méně společensky, ale košili si nechá. Alespoň to sako doopravdy nemá.

„Stále přemýšlím, jestli ti mám sehnat toho osla.“

„Neblázni, vždyť bys táhl na zádech nejen mě ale i jeho,“ potřesu hlavou a vezmu do rukou dvě dýky, které vytáhnu z kufru. Vzhledem k tomu že se převáželi v nákladním prostoru a ne v příručním zavazadlu, nikomu to nevadilo. Chvíli si je přehazuji z ruky do ruky, ale nakonec je odložím na noční stolek. Jsem na dovolené…

Upír vezme na záda baťoh s pitím a nějakým jídlem a pokyne mi.

Natěšeně skoro vyběhnu ze dveří hotelového pokoje.

Slyším za sebou jeho pobavený smích.