Morrígan

Dialog.

„Kdo jsi?“ zeptal se.

„Však víš to ty...“ ozvěna na to.

„A co tvá tvář, co na mne vzhlíží?“

„To jen škleb koček, co se nocí plíží...“ zašeptala.

„Považ ale, tvůj hlas jak osten.“

„Ano, on však je jen v tvé mysli hostem...“

„Ale ty oči, do rudé jsou zbarveny.“

„Jistě, cožpak nehoří v nich plameny?“

,,Inu, hoří, avšak brzy opět vyhasnou.“

,,Až zemřeš, znovu vzplanou září jasnou...“

,,A co tě vede k té jistotě?“

,,Ty sám, neb nelpíš na životě,

nádechů si nevážíš, tak věz,

že brzy se k zemi sklátíš

a v tvých očích skelný lesk...“

Pokrčila rameny.

,,...zemřeš, zčista jasna,

jako když z nebe uhodí blesk.“

Vyděšeně na ni hleděl,

co se stane, to už věděl,

přesto však,

otočil se k tváři chladné...

,,Kdo jsi?“

,,Morrígan, ta, co vybírá padlé.“