Polibek smrti

(Co bych k téhle povídce vůbec řekla, no, nevím na co jsem myslela když jsem ji psala a ano...je podle mě trochu..divná? Jo, to bude to slovo :D Takže pardon :D)

První kroky pro něj byli více než utrpením. Se zvukem rohů byl přinucen rozběhnout se. Viděl vše, co se před ním odehrávalo, viděl nemilosrdné tváře jeho oponentů a spatřil výhružně vyhlížející kopí, které teď mířilo přímo do úrovně jeho srdce. Viděl to, co mnozí neviděli. Byl v první linii.

Jeho těžké boty udusávali matně zelenou trávu a čím více zrychloval, tím rychleji z něj nejistota opadala. Zemře, to bylo jisté, ale zemře za svou vlast, která mu vdechla život.

Za jeho zády se ozývali pokřiky můžu, kteří chtěli docílit jen jediného, pobít nepřátele do jednoho.

Měl to snad být i jeho cíl? Ne.. I přes veškerou svou odvahu cítil, že jediné co chce, je ještě pár let života. Nestál o uznání ani slávu. Pokud dnešní den přežije, víckrát se do bitvy nevydá.

Za běhu potřásl hlavou, aby se zbavil chmurných myšlenek a hlasitě zakřičel. Ozvěnou mu byla pozvánka na smrt z tisíci hrdel vojáků, kteří jim vyběhli vstříc.

Vzdálenost mezi nimi se postupně zmenšovala. Vážil si každého kroku a doteku trávy, dokud neuslyšel tichý zpěv ostrého kopí. Byl mu tak blízko, každý nerv ho prosil aby zastavil. Snad poprvé v životě neuposlechl svému instinktu...

I poslední kroky které je oddělovali zmizeli a bojištěm se rozlehl bolestný křik. Nepřítelova kopí zmizela v řadách vojáků. Ucítil jak jeho hruď proklalo ostří a vnímal jak se ratiště láme. Chtěl se nadechnout, ale nemohl, jako by jeho krk svírala smyčka, která se pomalu ale jistě utahovala.

Svezl se kolena a zaklonil hlavu, aby alespoň při posledním výdechu mohl spatřit tvář svého nepřítele, svého vraha. Ten však záhadně zmizel a místo toho se jeho zrak střetnul s ohnivě žhnoucíma očima.

Do tváře ho šlehali havraní vlasy a když neznámá promluvila, bylo to jako by mu v uších praskly bubínky. Její hlas připomínal syčení hada spojené s tříštěním skla.

,,Tady tvůj osud končí.“ s těmi slovy ho políbila na čelo a jeho tělo pohltil chlad.

,,M..Morrígan.“ Neovladatelně se roztřásl a přes jeho zmrzlé rty splynul poslední sten.

Bohyně smrti se hlasitě rozesmála a její smích se jako bodnutí meče zaryl do uší všech vojáků. Nikdo netušil co to je, neviděli ji, ale v jejich nitru jako by se znovu probudila ta dlouho potlačovaná tíseň.

Morrígan odstoupila od jeho mrtvého těla. ,,Nejsi první, ani poslední, kdo dnešního dne vstoupil do mé říše.“ zamumlala a začala vyhledávat další oběť.

Když bitva skončila, na pláni leželo více padlích, než bylo těch, co tuto krvavou a náročnou bitvu přežili. Zatím co si ošetřovali své rány a vzdávali hold padlím bratrům ve zbrani prostřednictvím písní, kroužila nad jejich hlavami černá vrána a vítala každého, kdo se odebral do posmrtné říše.

Královna přízraků si toho dne vyžádala příliš vysokou daň.