To se nepovedlo...

Jsi odvážný, když jsi se rozhodl přečíst si příběh plný smrti, utrpení a zkázy. Nazval by jsi poslední cestu na onen svět jinak? Budiž, pak jsi asi jen optimistický paličák.
V první řadě nesmíme zapomenout na dobré způsoby a ode mne bude zdvořilé když se ti představím. Přeci jen, je to můj příběh.
Býval jsem stín, tma a věčné zatracení, které děsilo i ty nejhorší z nejhorších. Nazývali mne králem svého řemesla, ale pro tebe jsem už jen pouhý vypravěč. I když to tak zatím vypadá, nebýval jsem egoista, neboť mou paní byla samotná smrt, a to je teprve namyšlená dáma. Copak já bych se s ní kdy mohl srovnávat? Inu, byl jsem její součástí, to ano, ale tak pokřivenou, že vedle mě byla zkutečnou hrozbou.  Přesto že teď už jsem téměř nikdo, stále jsem hrdý na minulost. Nazývej mě jedním jménem a urazím se. Mám jich stále tolik že nikdy nedokážeš zvolit to správné.
Když už mě ale musíš jmenovat, říkej mi Pěvec. Ano! To bylo hrdé jméno. Kéž by to teď už nebyl jen mýtus... Potkáš-li mě dnes osobně, jsem už jen starý Joe.
Tak teď mě znáš, ale stále nevíš kým jsem byl.
Kráčel jsem v patách své vládkyni a pomáhal jí odnášet těla z bojišť, míst kde se udála nějaká masová vražda, či z pouhých pohodlných postelí kam si vy lidi lehnete a usnete navždy. Ani nevíte kolik práce jste mi tím vždy přidělali!
Jednoduše řečeno, ten kdo si myslí že ona všemocná Morrígan si špinila ruce tím, že odnášela mrtvé je s prominutím hluboce naivní. Tedy, alespoň určitou dobu..
Ona si vždy jen vybrala a chudák její stín musel vykonat všechnu špinavou práci. Jedno mávnutí rukou či ledabylé ukázání prstem a mě pak celou věčnost bolela záda od toho jak jsem vás táhnul na Týr na nÓg, nebo do končin věčného utrpení. Né lidi, vážně, proč prostě některý z vás před smrtí nezhubnou? Co takhle myslet na hodného strýčka Pěvce co se o vás zadarmo postará? Ale to vy né, vy si musíte nacpat břicha ještě okamžik předtím než oblékli. To byl důvod proč raději odnášel mrtvé z bojiště nebo zavražděné tichým vrahem. Ti se totiž většinou nadlábnout nestihli a já měl o něco méně práce. Počkat...proč se tím vlastně zabývám? Vždyť tohle už mě mrzet nemusí.
Tak pryč od toho, jen pomyšlení na to že jsem byl nucen tahat tři sta kilové lidi mi dodnes ohýbá hřbet.
Pravdou je, že spatřils-li vránu co vlastnila dva stíny, byl s tebou konec. Morrígan si tě vybrala a v tvém zajmu bylo odhodit všechny hmotné statky abych se s nima pak nemusel tahat.
Máš už představu o tom kým jsem byl,  odvážný čtenáři? Jsi si zkutečně jist že chceš pokračovat ve čtení, nebo se raději vrátíš k nějaké knize s růžovými deskami a obsahem tak sladkým, až je mi z toho pomyšlení nevolno...?

Každý příběh musí mít nějaký začátek a konec. To snad i ty víš. Znám tisíce příběhů které začínají vesele a teprve po pár kapitolách se to zvrtne. Škoda že já nemohu říci to samé. Je mi až trapně, když si pomyslím co mě dovedlo do tak nepěkné situace.
Inu, jednoho dne jsem se zašel podívat za mim přítelem převozníkem. Občas se stane že sluha jednoho boha jde navštívit sluhu boha jiného. Charón je veselí chlapík. Vím, sice na to ten kapucák nevypadá, ale když vytáhne karty, má s váma snad menší slitování než s těma chudákama co převáží. Hráli jsme snad celou věčnost a když už šlo do tuhého a já začal vyhrávat, stala se poněkud nečekaná věc. Jedna s okolo stojících mrtvolek se na mě vážně podívala a pravila.
,,Pane Pěvec, co dělám tady když jsem celý svůj život vzdávala hold keltským bohům a né těmhle povrchním řekům?"
Složil jsem karty a pronikavě si ji prohlédl. Měla na sobě keltskou tuniku, to ano, dokonce i amulet jsem jistě poznával. Zmateně jsem zavrtěl hlavou.
,,To skutečně netuším vážená, ale nebojte, v Tartaru je také pěkně. Je to skoro jako Týr na nÓg , jen je tam o něco větší teplo." mávl jsem nad tím rukou a znovu se vrátil ke kartám. Už jsem chtěl vyložit  Charónovi eso, když v tom mě znovu oslovila ta mrtvá.
,,Ale Morrígan mi slíbila že mě odnesete tam. Znala jsem ji už za života a uctívala ji každým dnem, takže je snad navýsost jasné že žádám nějaké lepší vysvětlení proč jste se na mě vykašlal a raději mě nechal tomuhle řeckému chudákovi co jezdí sem tam po nějaké řece."
Vytrhla mi eso z rukou a zahodila ho za záda. Naštvaně jsem vstal. ,,Vážená, víte kolik mrtvol mi projde pod rukou? Zapoměl jsem na vás? Tak to promiňte, ale má paní si bohužel vybírá moc rychle své oběti. Nenosím diář, to by bylo trapné, tak přece nemohu myslet na všechny!" rozhořčil jsem se a začal očima hledat mé zatoulané eso a tiše doufal že nespadlo do té řeky, která teda rozhodně nebyla místem na koupání. Charón také vstal. ,,Odprejskni se zařadit. Nikdo tu není na takové obejdy jako jsi ty zvědaví. Ještě začni prosit o úplnou milost a skončíš ve Styxu." promluvil chladným hlasem na duši v tunice a začal ji postrkovat pryč holí kterou odrážel loďku.
Věnoval jsem mu vděčný pohled a vítězoslavně zvedl kartu nad hlavu. ,,Mám ji!"
Můj hlas proťal křik té domnělé keltky.
,,Poženu vás k soudu za nedbalost! Tohle ještě není konec..!" její nadávky utlumil Charón, který ji jediným gestem ruky strčil do řeky. Ozvalo se jen tiché bublání. V dlani převozníka se objevila mince která zaručovala keltce bezpečnou cestu. ,,Konec srandy milá dámo, užijte si koupel." pootočil mincí a ta se zaleskla. ,,Tartar? Pche! Tomu co žije v těchto vodách budete chutnat." nadzvedl koutky a sledoval jak si šedivou duši cosi vzalo, jen to šplouchlo.
S úlevou jsem mu poděkoval. ,,No co, sem tam se stane chybička a já na někoho zapomenu." pokrčil jsem rameny a vzal si od něho tu minci. ,,Přeci jenom, kdyby mi někdy taky trochu pomohla, mohli by být všichni spokojení.." prohlédl jsem si ji a spatřil keltské znaky. Nasucho jsem polkl. Kolik takových už kvůli mě shnilo v Tartaru?
Ucítil jsem náraz jak se loďka zastavila u břehu. Houf šedých duší si vystoupil a rozdělil se do dvou skupinek. Do té, co odevzdaně nesla svůj osud a do té která zaútočila na Charóna a pokoušela se mu ukrást bidlo, aby se přepravili zpět. Takový strach v nich vzbuzovala Hádova říše.
Potlačil jsem úšklebek a pomohl příteli každého z nich vyhnat z loďky ven.
Když se nám to podařilo, rychle jsme odrazili od břehu a s úsměvy na rtech zamávali mrtvím, který nás začali kamenovat vším co našli.
Zakroutil jsem hlavou. ,,To musí být asi náročná práce převážet jich tolik naráz co?" optal jsem se Charóna.
Jen si odevzdaně povzdechl. ,,Ani si to nedokážeš představit. Na druhou stranu, nikdy jsem na nikoho nezapomněl." probodl mě dvěma prázdnými očními důlky.
Uraženě jsem zavrtěl hlavou. ,,Nemáš tušení jaké to je. Takové omyli jsou..běžné."
Charón zabodl bidlo do vody a zastavil tak loďku.
,,Tak si to pojď na chvíli vyměnit." řekl zcela vážným hlasem.
Rozhlédl jsem se kolem sebe a vyděl jen ohavné místo, na kterém se nedalo setrvávat dlouho. ,,Víš, myslím že by se mi tu nelíbilo." opáčil jsem prostě.
,,Ale Pěvče, neříkej že někomu jako ty to tu nahání strach.." ušklíbl se úlisně a moc dobře věděl co to se mnou udělá. Hold jsem nafoukaný od přírody.
,,Já a strach? Tak teď jsi mě rozesmál kamaráde. Strach je jedno z mích jmen a já se sám sebe nebojím. Dobrá tedy, vyměňme si to na nějaký čas. Uvidíme jak si každý z nás povede."
Natáhl ke mě kostnatou ruku a kývl. ,,Tak platí."
,,Platí." uchopil jsem ji a právě učinil tu největší chybu.
Říší mrtvých se rozezněl hrom. Charón nad tím jen mávl rukou. ,,Ále, Hádes má asi trochu vztek, tenhle měsíc jsem dostal výplatu předem."
,,Myslím že jestli tomuhle říkáš vztek, budeš se hodně divit až poznáš Morrígan." po krátké odmlce jsem mu dal všechny nutné informace a pokyny, aby to celé nepokazil. Mě nic říkat nemusel, zapichovat bidlo do vody by dokázal snad i smrtelník.
Ještě předtím než se se mnou rozloučil mi daroval svou skvostnou kápi. Takový kus hadru! Ach jak byli ti řekové prostí...
Přetáhl jsem si ji přes hlavu a bidlem mu zamával. Když odešel, rozhlédl jsem se kolem sebe. Tolik mrtvých... Tak kde bych měl začít...
Počali se mi hrnout na loď aniž bych je k tomu vyzval. Tak to teda ne...
,,Dámy a pánové, okamžitě opusťte toto plavidlo nebo vás stihne Hádův hněv." začal jsem nesměle, ale kupodivu to zabralo. Trochu jsem nabil sebevědomí.
,,A teď, mrtvolky s čistým rejstříkem po mé levé ruce, vrahové, zrádci a podvodníci po pravé. No neostýchejte se, stejně se to na druhém břehu pozná tak žádné přetvařování prosím."
Ozvalo se bručení a z řady v levo se oddělila většina a přešla napravo. Pár z nich mi i pohrozilo pěstmi.
,,Tak vidíte jak vám to jde.." pochválil jsem si. ,,Fajn, takže loď má kapacitu osmdesát duší. Všechny vás nevezmu, tak si přilepšete a nenarvěte se mi sem tak rychle ať vás mohu spočítat." zamručel jsem při pohledu na pár takových, kteří jako běžci na startu byly připraveni v pokleku, aby zabrali ta nejlepší místa.
,,Ták jo. Nastupovat." nejistě jsem ustoupil z můstku. K mému překvapení, duše ohleduplně vpluly na loď, dávající si navzájem přednost. Pyšně jsem vypnul hruď. A prej že to není lehké...
Zlehka jsem zabořil bidlo do vod a odrazil od břehu. Mrtvý si navzájem povídali. Vrahové se svými oběťmi, podvedení s těmi co je okradly. Někteří si dokonce prozpěvovali. Začal jsem v tom vidět jakési kouzlo...
Tedy, až do chvíle dokud nevystoupili na druhém břehu. To místo ve všech vyvolávalo jejich pravé já. A já hlupák ještě opustil loďku a šel se se všemi rozloučit.
V okamžiku kdy jsem jednomu z těch "hodných" podával ruku a přál mu štěstí, vrhlo se na mě všech sedmdesát devět ostatních a srazili mě k zemi. Mnozí z nich si urvali části ze svých oděvů a ja-li mě jimi svazovat. Taková šikana!
Pokoušel jsem se jim vzpínat, ale marně. Jak mě mohly ti chudáci přemoci? Mě? Pomocníka nejvyšší bohyně?
,,Všichni půjdete do nejhlubší jámy co v téhle prokleté řecké díře je!" začal jsem na ně křičet. ,,Jak se opovažujete! Vaše hmotné pozůstatky osobně znesvětím až budu zase nahoře! Pošlapu vaše hroby a poplivám vaše rakve! Vy..vy..ubožáci!" pěnil jsem ale v tom mi jeden z nich narval roubík do úst. Značně jsem znejistil když mě vyzvedli do vzduchu a nesli směrem ke Styx.
Z mích úst vycházely jen přidušené nadávky. Těsně před řekou se zastavili a strhli mi roubík.
,,Poslední slova ó převozníku?" tázal se mě jeden z šedých.
Vykulil jsem oči. ,,Ty jeden, pojď sem ať tě můžu..." uvědomil jsem si v jak bezvýchodné situaci jsem. ,,...obejmout příteli. Přece se nějak domluvíme ne? Vy jste přeci moudří, nemohli by jste mi ublížit protože by jste pak měli zlé svědomí že ano? No nemám pravdu?" zoufale jsem hleděl z jednoho na druhého. I ti co předtím stáli na té "dobré" straně si mě teď nemilosrdně měřil
,,Houby s voctem!" plivla vedle mě hlavní mluvčí duše. ,,Hoďte ho tam bratři! Cestou jsem viděl na jednom malém ostrůvku hostinec, můžeme se tam zašít na celá staletí!"
Ozval se hromový jásot a já věděl že jsem v pytli. Doslova.
 Když mě znovu nadzvedli a začali se rozmachovat k hodu, naposledy jsem na ně naštvaně zaječel a pak mě umlčela černá voda. Ohavná voda co zapáchala něčím horším než jen smrtí. Neviděl jsem nic. Né že bych se dusil, dýchat kdekoli byla má přirozenost, ale stále svázán jsem klesal na dno Styxu.
Koutkem oka jsem spatřil jak se kolem mě něco prosmýklo. Vyvalil jsem oči a pokoušel se k tomu celým svázaným tělem otočit. Když se mi to posléze podařilo, bylo to pryč.
 Zachvátila mě panika která se na stín bohyně rozhodně nehodí. Dlouho jsem se utápěl v počátečním strachu, když v tom jsem to spatřil.
 Před tím co plulo přede mnou jsem se cítil ještě o něco menší a nadměrně bezvýznamný.
Obrovská nestvůra s dvěma hlavami a tisíce očkama si mě měřila chladným pohledem. Všechna její oka mrkala naráz a to jí na děsivosti moc neubralo. Rozšklebený jazyk jí vystřeloval z tlam plných ostrých zubů v průměru asi stejně velkých jako má paže. Když to na mě zařvalo, začal jsem té výměny teprve doopravdy litovat.
Svázán, dopadl jsem na jakýsi kamenitý výběžek a ta nestvůra ke mě pomalu, jako predátor co si brzo hodlá pochutnat na své oběti- připlula.
Začal jsem přemýšlet s kým vším jsem se nestihl rozloučit. A vůbec, jak to bude beze mě Morrígan zvládat? Působila někdy tak křehce že jsem si nedovedl představit že by tahala dvě stě kilového chlapa. Chudinka....
,,Zdravím, ty jsi ale maličká hodná rybka viď?" hloupá poslední slova...
Obluda otevřela chřtán plný zubů, hlasitě zařvala a voda nesla ten řev ještě míle daleko.
Náhle jsem ucítil cizí ruce jak mne rozvazují. Chvíli jsem přemítal jestli se mi to jen zdá, nebo že už mě ta rybka pravděpodobně sežrala, ale když jsem otevřel oči, spatřil jsem duši té keltské ženy co Charón shodil do Styxu. Překvapeně jsem na ni hleděl zatímco ona mne osvobodila z pout. Asi bych tam zůstal vyjeveně ležet až do chvíle kdy by se na mě obluda nevrhla, kdyby mě nechytla a neodtáhla z toho místa pryč těsně před tím než se do mě řady zubů stihly zakousnout.
Nestvůra, překvapena tím že jí právě uprchl oběd zůstala chvíli zaseknuta do kamenu, pokoušíc se osvobodit. To nám dalo čas.
Keltka mě táhla směrem k hladině a když jsem se vzpamatoval, pomáhal jsem jí plavat.
,,Zachránila jsi mne..." zachraptěl jsem cestou ke svobodě a když jsme se vynořili, změřila si mě opovržlivým pohledem. ,,Ano, a ty jsi mě sem svrhl."
Né já, ale Charón. Mlčel jsem...radši. ,,Proč?"
,,Protože si o sobě myslíš že jsi kdo ví co Pěvče. Pomáháš bohyni kterou uctívám odnášet mrtvé. A teď jsi sám potřeboval pomoc." odvětila jako by to vše vysvětlovalo.
,,Díky.." dostalo se namáhavě přes má ústa. Obyčejná duše a zachránila mi život!
,,Neděkuj předčasně, jak jsem řekla, to ještě není konec..." řekla jen a mě při těch slovech zamrazilo. Co tím myslela?
Vydali jsme se po břehu zpět k přístavu. Cestou jsem jí sliboval že ji vezmu na Týr na nÓg, ale ona už nepronesla ani jediné slovo.

Smutnou krajinu proťal křik a já v dálce spatřil běžícího Charóna jak prchá před davem tlouštíků v keltských tunikách. Když doběhl k nám, sotva popadal dech. ,,Chci zpět svou práci! Oni..." ukázal k nebezpečně se přibližujícímu davu. ,,Odmítl jsem je tam odnést, každý váží nejméně tunu a já už mám tak dost strhaná záda. Lační po mé krvi stejně jako za života po hamburgru! A to ještě nevědí že žádnou krev nemám!" jeho oční důlky se apaticky leskli. ,,Pěvče, vrať mi loďku, měl jsi pravdu. Tvá práce je zkutečně těžší!"
Poníženě jsem sklopil zrak. ,,Víš, ono to není tak úplně jednoduché.. tvá loďka.."
Ztuhl. ,,Co jsi jí provedl?"
,,Já nic, to duše si ji odvezli. Říkali něco o hostinci a..."
Charón zavrtěl hlavou. ,,Takže jsme selhali oba. Nu alespoň se nemusím cítit tak poníženě." pohlédl za rameno kde už dusali nechtěné duše. ,,Každý jsme si dnes užili své. Tvá paní, Morrígan, si zkutečně myslí že si bude jen tak ukazovat prstem a všechno obstará její stín.Tu ženu už nikdy nechci vidět!  Zlatý Hádes... " odmlčel se. "Sbohama Pěvče, jdu napravit co jsi pokazil a ty naprav zas to co se nepodařilo mě. Uvidíme se pak někdy u karet.." s těmi slovy se rozplynul a když se nad nejbližším ostrůvkem  zablýskalo, pochopil jsem že ty duše co mu ukradli jeho milovanou lodičku to mají spočítané.
Neochotně jsem se otočil k davu naštvaných keltů. Dělalo se mi zle z představy že teď každého z nich budu muset odnést. Proč jsem si vlastně nikdy nepořídil podobný převážecí stroj jako Charón?
,,Uklidněte se prosím, omyl mého záskoku bude napraven." pronesl jsem tak aby mě každý z nich slyšel a zkroušeně jsem začal každého z nich po jednom přemisťovat na Týr na nÓg. Když jsem se vrátil pro posledního, lil ze mě pot a já tušil že si asi budu muset vzít neplacenou dovolenou.

Morrígan na mě byla nahněvaná že jsem byl tak lehkomyslný. To se dalo předpokládat. Ale když už jsem si myslel že je všemu mému utrpení konec a teď už budou následovat jenom světlé dny, přišlo mi soudní předvolání.
Ach ano, má zachránkyně. Byl jsem obviněn z nedbalosti. Kéž by to bylo jen jednou, to by nade mnou soudce přimhouřil oko. Jak jsem s překvapením zjistil, za celou tu dobu co nosím mrtvé jsem na dvacet tisíc z nich zapomněl a ti skončili u jiných bohů, nespokojeni a očividně se celou tu věčnost připravovali na to až proti mě budou svědčit.
Soudní proces jsem na plné čáře prohrál. Ukázalo se že ta zatracená keltka co mě zachránila se zkutečně moc dobře znala s mou paní a ta jí sehnala toho nejlepšího právníka vybraného dokonce mezi bohy. A já? Byl jsem naivní a myslel si že proces vyhraji i bez toho aby mi někdo pomohl.
Kdybych to jen tušil dříve, nechal bych se raději sežrat tou potvorou. Ta zákeřná duše mě zachránila jen proto, že usoudila že smrt je pro mě až moc dobrá. Raději mě zrujnovala jako živého...
Když nade-mnou vynesly rozsudek, málem mě to dostalo do mdlob.
Zbavili mě mé moci a učinili ze mě obyčejného smrtelníka, tedy až na to, že po mě stále chtěli abych vykonával svou předchozí práci, jen ve světě živých, a Morrígan otevřeně prohlásila že se beze mě obejde. Ha! Kdo by řekl že dokážou být bohové až tak nevděční. Od té doby, potkáš-li vránu, nemusíš se ničeho bát. Je jen malá šance že zrovna tahle si pro tebe přišla. Každá má přeci jen jeden stín, tak nebuď paranoidní!

A já? Vlastně si nemůžu ani tolik stěžovat. Jsem stále mezi svými a velmi zručně kopu hroby. Mělké, hluboké, široké i úzké...inu, jak je libo. Chcete-li být řádně pohřbeni, sám se vám doporučím neboť má práce je kvalitní a jak vidíte, mám i předchozí zkušenosti. Je ze mě zahořklý starý člověk, to jo, ale jednu výhodu to přece jen má. Lidé jsou tak vynalézaví! Existuje tolik léků na mé bolesti zad a úplně nejlepší na tom je, že už se mi nebudou vracet, jelikož nošení kohokoliv jsem dal jednou provždy vale.