Nemáme lístek

Vzbudí mne poklepání na čelo.

„Vstávej,“ ozve se tichý hlas. Okamžitě nadskočím rovnou do sedu a praštím dotyčného čelem do hlavy. Zaúpím a svezu se zpět.

Ten druhý jen zakleje, ale podle úsměvu poznám, že se jedná o Zarra.

Třu si bouli na čele.

„Co tě to napadlo, sklánět se nade mnou,“ zasyčím.

„Chtěl jsem tě vzbudit co nejjemněji,“ obhajuje se se zvednutýma rukama a široce se šklebí.

„To je od tebe vskutku ohleduplné.“ Ironie z mého hlasu přímo čiší. „Proč jsi mne vzbudil?“

„To brzy zjistíš, obleč se.“ Se založenýma rukama začne přecházet po mém pokoji a prohlížet si různé fotky a obrázky. Jako by snad bylo denní světlo! V pokoji je tma jako… každý si dokáže představit kde.

Unaveně ho poslechnu a začnu se prohrabovat šatníkem.

„Doporučuji ti černý oděv,“ dodá ještě.

„Proč?“

„Brzy uvidíš…“

Potřesu hlavou a natáhnu na sebe černé džíny a bundu. Venku není dvakrát teplo.

„Fajn, co teď?“

„Dýky,“ připomene mi.

Hmátnu po nožích a opět si jeden připevním nad koleno a druhý k pasu. Můžeme vyrazit. Ať už mne táhne kamkoliv…

Nastoupíme do nočního vlaku, který míří do Prahy. Až k nádraží jsme museli pěšky a celou cestu atmosféru naplňovalo napětí.

„Ty nemáš auto?“ vzhlédnu k němu a prolomím tak dlouhé ticho.

„Mám kočár,“ usměje se.

„No to si ze mě děláš srandu!“ potřesu hlavou.

„Ale vážně, dokonce mi ho hrozně závidí Thór.“

„K čemu potřebuje bůh blesků kočár?“

„Právě že k ničemu, proto ho nemá,“ zazubí se spokojeně.

„K čemu ho potřebuješ ty?“

Zamračí se. „Je to v módě,“ odsekne a posadí se na sedačku. Štěstí, že jsou dvě hodiny po půlnoci, a ve vlaku skoro nikdo není. Musíme působit jako zvláštní duo.

Obzvlášť Zarr, se svými blonďatými vlasy a pláštěm. Na druhou stranu, cestovat s Morrígan by asi bylo horší.

„Kam mě to bereš?“ zkusím to znovu.

„Ty jsi otravná,“ odfrkne si.

„To ty jsi mě vzbudil v jednu v noci,“ usměju se jízlivě.

Natáhne si nohy na protější sedačku a pátravě mě pozoruje. „Schopnost ovládnout zbraň jsi získala. Je na čase je osvědčit.“

Polknu, protože mám pocit, jako by se mé hrdlo pomalu, ale jistě, stahovalo. „Zabíjet?“

„Správně,“ usměje se.

„Tvrdil jsi mi, že mne dříve naučíš to s tou myšlenkou.“ Mé srdce splašeně bije. Je to tady…

„Změnil jsem názor,“ pousměje se.

Než stačím odpovědět, přijde průvodčí.

„Jízdenky, prosím,“ vzdechne unaveně.

Lístky! Ani jsem na ně nemyslela! Zvednu zrak k Zarrovi.

„Vy doopravdy chcete lístek po bohovi?“ zeptá se můj mistr.

„Těší mne, Julius Cézar. Lístek, prosím,“ odvětí mu průvodčí a promne si oči.

Všimnu si jak se Azzarus napne. Vše se sehraje rychleji, než mrknutí oka. Průvodčí teď leží na zemi a Zarr mu tiskne meč na krk. „Lístek, nebo život?“ usměje se. Takový úsměv jsem u něj doposud neviděla. Plný chladu a lhostejnosti…

„Já bych volil to první,“ napoví průvodčímu, když se začne splašeně pokoušet o sebeobranu. Zarr má pevný stisk.

„Život!“ zvolá muž v modrém, jehož tvář celá zrudla. Když ho mistr pustí, splašeně se rozeběhne uličkou pryč s výkřiky: „Policie! Zavolám policii! Držitel nezákonné zbraně!“

Pousměji se. „Nezabil bys ho, viď? Ne kvůli lístku.“

Otočí na mne tvář a cosi v jeho rysech mne vyděsí. Myslel to vážně!

Místo odpovědi schová meč. „Díky našemu novému kamarádovi máme méně času.“

A opravdu, vlak zpomalil a mimo stanici zastavil.

„Brzy se to tu bude hemžit těmi lidskými slídily, co se nazývají policie. Musíme vypadnout,“ chytne mne za ruku a loktem vyrazí sklo. Loktem! Sklo, co je ve vlaku!

Vytáhne mne na střechu. Než se stačím vzpamatovat, chytne mne kolem pasu a rozeběhne se. Spolknu výkřik a už se koulíme po střeše druhého, jedoucího vlaku.

Nedokážu se zastavit tak rychle jako on, a tak přepadnu přes okraj a držím se jen úzké tyče. Nohy mi visí ve vzduchu. Neopovažuji se pohlédnout dolů. Vím, co tam je. Divoce točící se kola vlaku a ubíhající kolej.

Začnu se škrábat nahoru, ale to už mne on vytáhne, jako by má váha byla nulová.

Svalím se na střechu a divoce oddechuji. Odpočinek mi však není dopřán dlouho. Vlak zahouká a začne zajíždět do tunelu. Zarr mne chytne a smýkne se mnou do mělké prohlubně uprostřed. Sám si na mě lehne tak prudce, že mi málem vyrazí dech. Zavřu oči a snažím se nemyslet na to, jaký kousek je mezi námi, ujíždějícím vlakem a betonovým stropem tunelu.

Konečně uslyším brzdy, a my zpomalíme a nakonec docela zastavíme. Shodím ze sebe Zarra a vytřeštěně hledím do klenuté střechy Hlavního nádraží.

„Na zpáteční cestu kupujeme lístky!“ vyrazím ze sebe jen rozhořčeně mezi dechem.

„Mám rád adrenalin,“ zasměje se a vytáhne mne na nohy.

Pokud jsem si myslela, že dnes už žádnou střechu neuvidím, mýlila jsem se. Stojíme na okraji vysokého paneláku naproti Vyšehradu.

„Rozhlédni se.“

„Co mám vidět?“

Pousměje se. „Oběť.“

Rozhodím rozčíleně rukama. „Já nevím! Nechci nikoho zabít. Sama netuším, kdo si to zaslouží.“

Nakloní hlavu nepatrně na stranu a změří si mne pohledem. „Přemýšlej. A rozhlédni se přeci!“

Pod námi kráčí zástupy lidí. Odmítám vybírat z nich, a tak se raději soustředím na zapadlé uličky. Ve většině z nich je ticho. Sem tam zamňouká osamělá kočka, občas se ozve prásknutí, když člověk bez domova vyhazuje cosi z popelnice. Náhle zaslechnu táhlý výkřik. To, co spatřím, mne překvapí. Žena v růžovém oblečku a lodičkách krčící se v rohu u drátěného plotu. Zvedá se nad ní mohutný stín. Větší než člověk…

„Medvěd!“ vydechnu nevěřícně.

Zarr se pousměje.

„Ty jsi to věděl! Věděl jsi, že tu bude.“

„Tvá první zkouška.“

„Ale kde se tam vzal medvěd? Ti mají být v zoo.“

„To je dlouhá historie, kterou ti povím jindy. Teď konej.“

„Nemůžu zabít medvěda!“

„Není to tak docela ten roztomilej méďa, podle kterého se vyrábějí plyšáci a co na tebe kouká v zoologické za sklem,“ poučí mne. „Chce ji sežrat, necháš ho?“

„Mluvilo se ale o lidech! Morrígan přeci odnáší jen lidi.“

„A na to jsi přišla jak?“

Mlčím. Byla to pouze má domněnka.

Znovu uslyším jekot a rozzuřené mručení toho obra. Jako bych v něm poznala cosi na způsob slov. Je to zvláštní.

„Tak běž už!“ pobídne mne ostře.

Ztěžka vydechnu a rozeběhnu se k okraji střechy. Odrazím se a dopadnu o pár metrů níž, na barák pod ní. Překulím se a opět se vznesu do vzduchu při skoku na další a další. Baví mě to. A ještě před rokem bych si takhle zlámala nohy.

Nechci bojovat s medvědem. Ale zklamat Zarra nechci ještě víc. Věnoval se mi téměř denně, celý rok, tohle je významný den i pro něj. Zjistí, jestli mne něco dokázal naučit.

Snesu se na poslední střechu a spustím se po parapetu. Neslyšně dopadnu na dlážděnou podlahu. Všimnu si, že ječící žena na mne upřela své oči. Takže si mne všimla…

Položím si ukazováček na rty a připlížím se k ohromnému medvědovi. Je nečestné, zaútočit zezadu. Ale mě jde především o moment překvapení.

Teď už to slyším zřetelně! On na ni doopravdy mluví! Vypráví jí o tom, jak skvělá večeře z ní bude. Jak tohle všechno Zarr mohl vědět? Měla to být jen zkouška se scénářem? Nebo snad náhoda?

Náhoda, mluvící medvěd, to určitě, ozve se ve mně pichlavě rozum.

V tuhle chvíli to pro mne ale stejně není podstatné. Rozeběhnu se a vyskočím mohutnému zvířeti na záda. Medvěd zařve a hmátne po mne tlapou. Jen taktak se vyhnu ostrým drápům a vytáhnu první dýku.

„Kdo jsi?!“ zaduní jeho hlas.

„To brzy zjistíš,“ usměju se chladně a přehoupnu se z jeho zad k hrudi. Než mu však stačím zanořit dýku pod žebra, rána prackou do hlavy mne shodí na zem.

V uších mi zvoní a medvěd přede mnou se na malý okamžik rozmaže.

Začnu se sbírat ze země, právě včas, abych zachytila nožem další jeho útok.

Ozve se zaskřípění a na dlážděnou podlahu dopadne dlouhý dráp.

Ta hora masa zavřeští a vrhne se na mne se vší zuřivostí, jakou si u medvědů dokážete představit. Odkulím se a podetnu mu druhou dýkou Achillovu šlachu.

Zhroutí se na všechny čtyři a už na mne jen neartikulovaně vrčí. Ožene se po mě zuby a ty cvaknou těsně vedle mé tváře. Využiji toho a chytím se jeho tlamy. Vyhoupnu se mu zpět za krk a vrazím mu jeden nůž do očního důlku. Nedám mu možnost naštvat se ještě víc, a protnu mu shora krk. Ucítím pod rukama zaskřípění, jak ocel odděluje od sebe obratle a poté tupé lupnutí. Medvěd zavrávorá a poté se složí k zemi. Ještě než dopadne, vyskočím do vzduchu a odkulím se z jeho dosahu. Pod jeho vahou dlážděná podlaha pukne.

Ztěžka oddechuji. Když zvednu zrak, všimnu si, že se dáma v růžovém také válí na zemi. Rychle se zvednu a rozeběhnu se k ní.

Už z dálky mi tichý hlásek napovídá, co se stalo. Dotyčná leží na zemi s rozhozenýma rukama a mrtvé oči upírá k nebi. Na hrdle se jí vyjímají čtyři hluboké rány drápy. Zabil ji dřív, než se rozhodl vypořádat se se mnou! A já si toho v té rychlosti ani nevšimla.

Smutně k ní pokleknu a zatlačím jí oči. Studený vánek si pohrává s mými vlasy a já tam jen tak chvíli sedím. Tiše. K čemu to bylo, když nepřežila…

Uslyším kroky, a vzhlédnu. Naproti mi kráčí Zarr s královnou přízraků po boku.

„Vedla sis skvěle,“ prohlásí.

„Je mrtvá,“ odvětím.

„Nevinné oběti se musí přinášet. Byla by mrtvá tak jako tak,“ uculí se Morrígan a poklekne k chladnému tělu. „Její čas života měl být odjakživa zpřetrhán tady a teď,“ prohlásí.

„Pak to bylo celé k ničemu.“ Otřu dýky od medvědí krve a vzhlédnu k ní.

„Zabila jsi nepřítele. Já oceňuji mrtvé, ne živé, jak jistě víš,“ usměje se a i s mrtvou zmizí. Medvěda tu zatím nechá.

Posadím se na obrubník a upírám oči na své ruce.

„Morrígan má pravdu, netrap se tím,“ Zarr si přisedne. „Ta žena by zemřela i bez pomoci medvěda. Byla měnič a podle všeho starý měnič. Ti se obvykle dožívají dvaceti let. Jí už muselo být kolem třiceti. Doopravdy jí dotikal čas,“ odmlčí se. „Proto po ní ten medvěd šel. Lidem oni neubližují. Naopak, prohlašují, že je chrání.“ Odfrkne si.

Pomalu to vstřebávám. Rozhodnu se tuto myšlenku rozvést později. Existují měniči.

„Proč medvěd? A proč tady, uprostřed velkoměsta? Byl to snad nějaký předem připravený úkol?“

Zavrtěl hlavou. „Nebyl. To tupé zvíře se sem jen připletlo. Ale věř mi, je jich mnohem víc.“

„Vždyť  mluvil!“ rozhodím rukama.

„To už tihle dělávají,“ zašklebí se na mě.

Ničemu nerozumím. „Skousnu bohy, ba i ty upíry, ale mluvící medvěd? To už je na mě trochu moc.“

„Zvykneš si. Jsem si jist, že to není naposledy, co jsi na tuhle havěť narazila,“ odmlčí se. „Dám ti jednu radu.“ pohlédne mi zpříma do očí. „Nikdy k nimi nepociťuj lítost. Nešetři je.“

Po jeho slovech se zahalíme do dlouhého ticha a oba sledujeme, jak se kolem mrtvého medvěda tvoří kaluže krve.