„Norberte, vstávej…“

„Nemám k tomu důvod.“

„Jistěže máš. Přes to všechno se svět nezastavil.“

„Můj bratr je mrtev. Princ je mrtev. Slavnost skončila. Pro mě se svět zastavil.“

Jeho strohé věty mě děsí. Netuším, co s ním mám dělat, jak ho rozveselit?

„V tom případě je opět na čase uvést ho do pochodu.“ Vezmu ho za bledou ruku.

„Pojď, ty má upíří trosko, je načase přestat truchlit a vyjít ven.“

„Nikam nejdu.“

„Norberte, já chápu tvou ztrátu. Ale nemůžeš se před vším navěky uzavřít.“

„Na věky je velkolepé slovo. Mně postačí hodina.“

„To mi tu doopravdy uvažuješ o sebevraždě?“

„Jistě že ne.“

„V tom případě pojď…“

Pomohu mu na nohy. Stojí nakřivo a zastřený pohled upírá ke špičkám svých bot. Z jeho velkolepého a důstojného vzhledu upířího šlechtice jako by se vše vytratilo.

Vezmu jeho bílou tvář do dlaní a postavím se na špičky, abych se alespoň trochu přiblížila k úrovni jeho očí.

„Potřebuješ něčím zaměstnat. I kdyby to snad mělo být vyšívání.“

Mlha v jeho očích se na okamžik rozplyne.

„Já vyšívat nebudu!“

Pousměji se.

„No konečně si v sobě našel alespoň kousek vzdoru.“

„Co jsi dělala jako člověk?“

Jeho otázka mne do notné míry zaskočí. Procházíme se zahradami Karlštejnu a sem tam se ozve táhlé zaskučení vycházející z hradní studny. Je pochmurný a zamračený den, snad jako by se počasí snažilo napodobit zdejší náladu.

„Já jsem stále člověk.“

„Jistě, pokud si to myslíš, tak co jsi dělala?“

„Ehm… myslím, že jsem úplně nepochopila tvou otázku.“

„Tvůj všední den, jaký byl?“

„Nudný,“ zvedla jsem k němu zrak. „Obzvlášť na tvé poměry.“

Ze studně se ozve další zasténání a já si všimnu, jak se Norbert napne.

„Myslím, že bychom měli odjet. Brzy. Při nejmenším ještě dnes…“ navrhnu mu.

„Kéž by se mi jen dostala do rukou.“

Očividně mě opět neposlouchá a mně dojde, že následující dny budou snad složitější, než jsem si prve myslela.

Uběhne skoro půl roku od slavnosti a smrti Bernarda. Přesto, že moc dobře vím, že v pořádku není, pokouší se přede mnou Norbert chovat jako by se nic nestalo. Uhlazený se skrývá ve své důstojnosti.

Snad jednoho večera tomu bylo jinak.

„Norberte?“ zaklepu na dveře. Je krátce po desáté hodině a já zas nocuji na Valdeku.

„Dále,“ ozve se zevnitř společně se zacinkáním skleniček.

Když vstoupím, všimnu si, jak se obrazovka televize rázem zhasne. Prozatím to nechám být a vlezu si k Norbertovi do postele.

„Udělala jsem ti čaj…“

Trošku se zašklebí, ale nakonec přikývne. „Děkuji, to je od tebe velmi milé.“

„Nevybouchla ti kuchyň, to je milejší,“ usměju se a položím si hlavu na polštář.

„Nevadilo by mi to, stejně potřebuje přemalovat. A takové ožehnuté stěny by jí dozajista přidalo na kráse.“

Pátravě mu pohlédnu do tváře. Poslední dobou jsem si všimla, že má touhu všechno zničit.

„No nic, co jsi celý den dělala?“

„Nic velkého, jeden učitel, stařík a nakažený ebolou.“

„Začíná mne trochu děsit, uléhat vedle ženy co přes den chladnokrevně vraždí.“

„Považ pak, jaké to asi je, uléhat vedle krvelačného monstra.“ Trochu ho popíchnu a přitáhnu si přikrývku až ke bradě.

„Jsem si jist, že svým způsobem kouzelné,“ nakloní se ke mně. Když se však dotkne rty mých, odtáhnu se.

„Ty jsi pil?“ Je z něj cítit kovová pachuť krve.

„Cožpak to nesmím? Jsem upír.“

„Nikdy jsi nepil tolik, aby to z tebe bylo cítit.“

„No dovol!“

Nadzvednu obočí a nakloním se přes okraj postele. Spatřím nejméně deset prázdných flašek a převrhnutých skleniček. Samozřejmě to není víno.

Vrátím se k němu a nadzvednu obočí. Vybavím si zacinkání skla při svém příchodu a zároveň i až moc urychlené vypnutí televize.

„Norberte? Podal bys mi prosím ovladač?“

„Proč ho chceš?“

„Ráda bych se ještě před spaním na něco podívala.“

„Já ho nemám.“

„Leží vedle tebe na nočním stolku.“

Jeho tvář se změní v kamennou masku. „Opravdu? Tak tedy…“ Natáhne se pro něj, ale dříve než mi ho podá, jeho klouby zblednou stiskem a ovladač se mu v dlani slisuje.

„Já nešika!“ zvolá, jako by mě měl snad za naprosto hloupou.

Povzdechnu si. „Nezapomínej, že ji mohu zapnout i bez něj,“ vstanu a zmáčknu čudlík na obrazovce. Když se objeví tvář Edwarda, vykulím oči.

 „Nemůžu tě nechat umřít, Bello. Ale mohu tě zbavit bolesti.“ „Edwarde, přestaň! Krev už je čistá, zabíjíš ji. Edwarde, přestaň! Zastav!“ „Smrt je poklidná...lehká. Život je těžší.“

      Víc slyšet nepotřebuji. Konsternovaně televizi opět vypínám.

„Skončí to dobře…“ pípne Norbert z postele, ve tváři o něco méně bledý než obvykle.

„Ty ses díval na Stmívání a vypil kubíky lidské krve!“ snažím si to sama sobě vysvětlit.

„Pojedeme na prázdniny,“ rozhodnu se s tou jeho rozpolceností už konečně něco udělat. Dívání se na něco takového mu bratra nevrátí.

„Kam?“

„Co bys řekl Machu Picchu?“

***

„Tenhle je obzvlášť nechutný,“ nakrčí Morrígan nos při pohledu na jednoho nebožtíka. Vypadá jako by mu někdo dostával mozek z lebky vývrtkou. Přes to se ale na nás vřele usmívá.

„Nesuď podle vzhledu.“

„To tedy budu!“ potřese hlavou a mávne na mrtvého. „Vyvážeč odpadků…“

Ten chudák se jen zasmuší a zahodí úřední lejstro. Když odejde, sehnu se pro něj a zvednu ho.

„Za života býval právníkem.“

„Ne dost dobrým právníkem, očividně.“

S úsměvem nad tím zavrtím hlavou a hodím zmuchlaný papír do koše. Morrígan teď na nejaký čas přebrala ještě ke svým povinnostem přidělování práce, jelikož Teutatés odcestoval. Každým rokem se koná zasedání nejvyšších bohů a on je vždy jeho čestným hostem. Nemyslím si, že to dělá Morrígan radost...

„Další!“

Uvědomím si, že poslední dobou i Morrígan vypadá unaveně a podrážděná je snad ještě více než obvykle. I na ní je těch mrtvých dost a já jí teď hodlám říct, že si odjedu s Norbertem do Peru.

„Dva týdny tu nebudu,“ řeknu narovinu a zapíšu si jméno nově příchozího.

„Jak že?“ Bohyně smrti na mě popuzeně vytřeští oči.

„Jedu s Norbertem na Machu Picchu. Potřebuje se trochu odreagovat.“

„A to si mám jako záskok za tebe vzít koho? Toho právníka?“

„Doufala jsem, že bys to tu mohla zvládnout sama…“

Zasyčí a oči se jí rudě zalesknou. „Ten zatracený upír! Budu oslavovat až se rozejdete. Konečně budeš zas moci vzorně plnit své povinnosti.“

„Promiň Morrígan…“

„Ty…!“ královna přízraků se rozzuřeně obrátí na roztěkaného mrtvého v příliš těsném saku. „Ty budeš sběrač výtrusů po tříhlavých psech!“

Procházím se po barevně dlážděné stezce Týr na nÓg a připravuji se na cestu zpět. Jsem tu naposledy a pak zas za dva týdny. Míjím zástupy padlých, když v tom se mi jeden z nich postaví do cesty.

„Nechci čekat ve frontě.“

Překvapeně k němu zvednu zrak. „Je mi líto, ale každý si tu musí počkat. Až na vás přijde řada, Morrígan rozhodne. Ne dřív.“

Popadne mě za tričko a přitáhne svůj obličej k svému. „Nerozuměla jsi? Nechci čekat!“

Ladnou otočkou se mu vymaním a kopnu ho do čelisti. Svalí se na zem.

„Nechcete, ale budete.“

Otočím se naštvaně od něj a málem vrazím do dalšího. Dech se mi zastaví, když spatřím čistě fialové duhovky jeho očí. Dotyčný se jen odvrátí a zmizí kdesi v dlouhém zástupu.

„Pardon, promiňte…“ začnu se vyjukaně protahovat mezi ostatními a snažím se ho najít. Neúspěšně.

Kdysi mi Morrígan řekla, že se sem dostane po smrti každý. Já tu byla, ta paní v růžovém oblečku… tak proč ne on?