Podoby


Týr na nÓg je v noci snad ještě hezčí než ve dne. Sedím Nechtanovi na studni a upřeně hledím na nebe, které dostalo tmavě fialový nádech.

"Nádhera, že?" překvapeně se otočím a spatřím baculatější ženu v růžovém kostýmku. Mihotá se, jelikož její postava není hmotná a tak trochu působí jako hologram.

"Vy..." odtuším tiše.

"Nevyčítej si to..." nadzvedne mírně koutky.

Polknu. "Já si to nevyčítám. Nemohla jsem vám pomoct. Byl rychlejší."

Pokrčí rameny. "I bez něj bych brzy zemřela. Došel mi čas."

"To už vím," přikývnu. "Co tu teď děláte? Chci říci, Teutatés vám jistě něco přiřadil."

Zavrtí hlavou. "Jsem měnič. Mohu dělat sto věcí najednou v různých podobách a zároveň nic. Já Teutatése nenavštívila."

Zaskočí mě to. "Já tam byla donucena jít..." odvětím pomalu a překřížím nohy.

"A vybral ti správně?"

Uhnu zrakem. Tuhle otázku si pokládám každým dnem. Jednou si myslím, kdovíjak se trefil, jindy ho zas proklínám...

Pokrčím rameny. "Nevím."

Chápavě přitaká. "Na druhou stranu, musíš vzít v potaz, že ti opět darovali život. Moc takových není."

"Vím," potřesu hlavou.

Na chvíli nastane ticho.

"Kolik podob máte?"

"Každou, na kterou si jen vzpomeneš," usměje se.

"Myslela jsem, že měniči mají vždy jen dvě. Lépe řečeno, nevěděla jsem, že doopravdy existujete, ale... ve filmech to tak bývá," ušklíbnu se nakonec jako odůvodnění.

"Filmy! Taková absurdnost!" opovržlivě si odfrkne. "Kdyby bylo vše jako ve filmu, jeden by se z toho brzy zbláznil." Nakloní se nad studnu a pohlédne na nehybnou hladinu. Sleduji její pohled a zaměřím se na odraz ve vodě. Před očima se mi náhle promítne tisíce různých podob, zvířata nevyjímaje. Zalapám po dechu a odvrátím zrak. "Páni!" vydechnu.

"A to zdaleka nebylo všechno," mávne rukou. "Jenže teď, už mi je to k ničemu. Za života to ale bylo praktické."

Usměju se. "O tom nepochybuji. Měnit podobu, kdy se vám zachce..." Můj zrak utkví na jejím hrdle, kde se vyjímají čtyři dlouhé jizvy po drápech.

"Myslela jsem, že tady rány ze života zmizí," zvednu k ní zrak.

"To ano. Ale rány, co si chceš ponechat, to už je na tobě," namítne a přejede si rukou po hrdle. "Upomínka na to, že jsem nezemřela na smrtelném loži," uculí se.

Než stačím něco říci, ozve se hluboký, zvučný hlas.

"Dámy, pročpak mi sedíte na domě?"

Zasměju se a seskočím. "Promiň, Nechtane, je tu nádherný výhled."

"To já samozřejmě moc dobře vím. Přesto to není slušné, dělat si z mé studně rozhlednu."

Omluvně přikývnu. "Příště si sednu do trávy, omluv můj čin."

"Omluva přijata," usměje se bůh vod široce.

Když se posléze rozhlédnu, růžová paní zmizí. Rozplyne se mi před očima a namísto ní teď v zemi vedle studně roste malá líska.

Vzpomenu si na slib, co jsem dala Norbertovi.

"Morrígan?" Jsem zrovna na exkurzi v jejím novém ústavu pro odnesené duše, které ještě nebyly roztříděné a nezvolily si svou posmrtnou práci.

"Ano?" zamumlá zahloubaně a prohlíží si jednu z nich. "Ten by se hodil na poslíčka pizzy, nemyslíš? Je takový baculatý... Cernunn si teď nově otevřel restauraci. Mohla bych mu ho dohodit."

Uvědomím si, že mě poslouchá jen z poloviny a tak se rozhodnu toho využít.

"Kam si vystavuješ trofeje z bojů?" otážu se jako by nic. "Jistě, ten bude jako poslíček skvělý," přitakám ještě, abych svou předchozí otázku trochu ukryla v tomto tématu.

"Hm, trofeje? Co tím myslíš?" prohlíží si další. Duše jen mlčky stojí a čekají na svůj budoucí osud. "Jaký ti dát jen příklad..." Dělám, že se zamýšlím, ale ve skutečnosti už na jazyku formuluji větu. "Pamatuješ si na toho upíra? Norbert, myslím, že se jmenoval?"

Rázem se na mě otočí a oči se jí rudě zablesknou. "Ani mi ho nepřipomínej! Kdyby nebylo té holky..." zlostně zatne pěsti. "Ta rána, co jsem mu způsobila, by vzala za své. Svět už by netrápil další takový budižkničemu."

V duchu se opět pochválím za svou prozíravost nevybalit to na ni narovinu.

"Ano, jistě, takže pamatuješ," odtuším. "No a tou trofejí já třeba myslím to jeho oko. Vím, že jsi ho tam nenechala."

Změří si mě zvláštním pohledem. "Proč to chceš vědět?"

"Čistě ze zvědavosti, však víš, mám ten medvědí dráp a tak přemýšlím kam s ním. Hodila by se mi inspirace." Bylo mi horko z toho takhle jí lhát. Na druhou stranu mě uklidňovalo, že je to tak pro všechny nejlepší.

"Ach tak," začne si zas prohlížet jinou mrtvolu a mně se uleví. "Mám pocit, že ho má Zarr, takže ti asi moc nepomůžu. Když jsem se tenkrát vrátila, nevěděla jsem kam s ním, a přeci jen, oko není zrovna něco, co by sis chtěla vystavovat." Ukáže na jednu mihotavou postavu a přikáže jí, aby přišla blíž. "Znáš Azzaruse a jeho pokusy. Pravděpodobně se z něj snaží za pomoci Brigit sestavit nějakého kovového tvora s opravdovým zrakem či co. Víc ti nepovím."

Ani víc nepotřebuji. Spokojeně přikývnu. Vzít si ho od Zarra bude mnohem lehčí než od Morrígan.

"Budeš pracovat na polích," slyším, jak říká Morrígan té ženě ale v hlavě už plánuji, jak s Azzarusem smlouvat. Hazard s okem, kdo by to kdy řekl?

Už z dálky spatřím ohnivou bohyni, jak vede živou konverzaci s mým mistrem. Obejdu menhir a otevřu si branku. Kovárna působí majestátně. Není na ní snad jediný kousíček kamene. Vše je ze železa a sem tam zahlédnu i dřevo. Tašky, okenice, ba i ta samotná zeď.

"Zdravím," zamávám jim už z dálky.

Zarr se usměje. "Co potřebuješ? Tebe bych tu dnes nečekal..."

"Proč?"

"Žádné proč. Máš prázdniny, tak si je užívej a netrav je s nudnými bohy," usměje se a Brigid vážně přitaká. Všimnu si, že má na kovadlině umně kovaný meč, který má namísto jílce lebku.

Asi si všimne mého pohledu, protože pyšně prohlásí: "Badb chce zas válčit. Objednala si meč."

Pousměji se. "Je ohromný. Jistě je bohyně války hoden," pochválím jí ho a pak se otočím na Zarra.

"Potřebovala bych od tebe takovou maličkost..."

Nadzvedne obočí. "Mám se bát? Tak pověz, co máš na srdci?"

"Oko."

"Ty máš namísto srdce oko? Tak to tě upřímně lituji, tomu se říká problém, ale nechápu, co chceš po mně."

"Ale notak, dost slovíčkaření," mlasknu s úšklebkem nesouhlasně jazykem. "Oko, které ti dala asi před půl rokem Morrígan. Modré, a upíří," dodám pro jistotu.

"Jistě, už si vzpomínám." Oči se mu rozsvítí poznáním. "Tak to vážně nemáš na srdci, ale je v mém novém domácím mazlíčkovi, co jsme s Brigid sestavili," pousměje se.

Zhluboka se nadechnu. "A to je to. Chtěla jsem tě poprosit, jestli bys mi ho nedal."

Založí si ruce. "Pomalu. Ten stroj je nejnovější verze. Bez zraku přijde o vše."

"Mohl bys mu ho vyměnit za kovový, ne?"

"Ty to nechápeš. Je to umění. Originál! Bez toho upířího oka už to zas bude jen obyčejný robot," usměje se a udělí mi dlouhou přednášku. Když už trvá moc dlouho, přeruším ho.

"Tak či onak, potřebuji ho. Prosím Zarre..."

Když zjistím, že má zálibu v plechových robotech, které pohánějí kouzla, ani mě to nepřekvapí. Popravdě, teď už toho bylo doopravdy velmi málo, co by mě dokázalo zaskočit, po tom všem.

Krčí obočí a těká očima ze mě na zem. Dělá to vždy, když se nemůže rozhodnout. Toho už jsem si všimla.

"Tak... tak dobře," svolí nakonec. "Ale jestli se to dozví Morrígan, udělá z tebe hnojivo do zahrádky. Tuším, co s tím okem zamýšlíš. Však dokonce vím, kde si celé ty dny byla. Máš ohromné štěstí, že je teď Morrígan zaneprázdněna těmi dušemi, které stále přibývají v mnohem kratších intervalech," odkašle si. "Kdo ví, co se teď ve světě děje, ale slyšel jsem cosi o viru eboly. Nepěkná záležitost," zamrká. "To jsem se však dostal od tématu. Dej si pozor. Vážně ho nemá ráda. A on také není žádný svatoušek."

Nadzvednu obočí. Takže on to věděl. "Neřekneš jí to?"

"Proč bych měl? Nechci přijít o svou žákyni," usměje se na mě. "Ale ty bys jí to říci měla. Časem. A samozřejmě podle okolností," dodá a ušklíbne se.

Zhluboka se nadechnu a nakonec přikývnu. "Udělám to, až uznám za vhodné. Děkuji..."

Ušklíbne se. "Dobrá. Když teď chvíli vydržíš, přinesu ti ho. Ale měj na paměti, že jsi zničila jedno z největších děl, které mohlo změnit budoucnost."

"Smířím se s tím," ušklíbnu se a posadím se na okraj jedné nepoužívané kovadliny. Brigid nás jen pobaveně pozoruje.

Zarr se za chvilku vrátí v ruce jakýsi kus látky. Poodhrne cíp. V rychlosti odvrátím zrak a zavrtím hlavou. "Jsem si jistá, že v očním důlku bude hezčí," usměju se na něj a s opakovaným poděkováním balíček přijmu.

"Je vyndáno z mechanismu, brzy začne vysychat, tak by sis měla pospíšit s návratem jeho majiteli."

"Přesně to udělám, děkuji za upozornění," rozloučím se s ním a Brigid, a přemístím se z Týr na nÓgu zpět do svého pokoje. Už se mi z tohoto nedělá tak zle, jako tomu bylo prve.

Ani jsem se nemusela namáhat s cestou na Valdek. Druhého dne se upír ukázal sám. Ten den bylo velmi mizerné počasí. Občasné přeháňky a sotva patnáct stupňů. Takhle jsem si to léto nepředstavovala.

Zrovna jsem vycházela z kanceláře lékařů bez hranic, u kterých jsem měla teď o prázdninách cosi jako dobrovolnickou brigádu, když v tom jsem si všimla, jak stojí na zastávce tramvaje a usmívá se na mě. Přes sluneční brýle není vidět, že vlastní jen jedno oko, zato si všimnu jiné radikální změny.

"Tanito," pokyne mi. Vidět na jeho rtech úsměv působí vskutku pozoruhodně.

Pozdravím ho. "Nechybí ti něco?" zeptám se posléze.

"Inu, oko?" ušklíbne se, ale já zavrtím hlavou.

"Doopravdy sis oholil knírek, nebo mě jen šálí zrak?"

Přejede si rukou po bradě. "Ach tak, tohle... Je pryč, nadobro."

Nemohla jsem říci, že by mi to vadilo. Naopak, vypadal tak dokonce mladší. Líbil se mi...

Vlastní myšlenky mě zaskočí a tak je urychleně zaháním.

"Jistě," řeknu jen namísto toho a rozhodnu se téma odvést jinam. "Mám pro tebe dárek," zalovím v kabelce a podám mu oko, zabalené do toho kusu látky. Mám ho stále u sebe, protože nechat ho doma v lednici... rodiče by se asi hodně divili.

Pousměje se. "Děkuji."

Spatřím v jeho jinak kamenné tváři potěšení.

"Nuže, říkal jsi mi, že si ho dokážeš vrátit..." nadzvednu obočí.

"Otoč se, jelikož bych tě velmi nerad znechutil," ušklíbne se a já ho raději uposlechnu.

Cosi mumlá. Po chvíli se odvážím opět na něj pohlédnout.

Nikdy bych neřekla, jak může někoho ztráta oka změnit. Přede mnou teď stojí někdo docela jiný. Pokud předtím působil díky chybějícímu oku děsivě, překvapí mě, jak působí s oběma. A opět mi ten slabí hlásek v hlavě křičí, že mu to docela sluší.

"Tedy..." zmůžu se jen.

"Opět ti musím poděkovat, skoro jsem už zapomněl, jaké to je mít kompletní zrak," nadzvednou se mu koutky a já si všimnu nepatrných ďolíčků v jeho tvářích.

"Jak říkám, není zač. Je to jen maličkost, oproti té záchraně po pádu z koně." Přijede tramvaj.

"Smím tě doprovodit?" zeptá se mě gentlemansky.

"Proč ne." 

"A jsi si jistá, že vlak je pro tebe dostatečně pohodlný?"

"O čem to mluvíš?"

"Rád tě domů hodím zas svým autem..."

Pousměji se. "Tak dobře. Uznávám, že je to mnohem větší zábava."

Zastaví před mým domem stejně jako minule. Dřív než stačím vystoupit, upír mě zadrží.

"Napadlo mě, jestli by ses zase někdy nechtěla podívat na Kaaskąr. Je to tam ponuré a opuštěné. Tvá přítomnost ho jistě zas oživila."

Nadzvednu obočí. 

"Já..." začnu se cítit značně nepatřičně. Upírá na mě své modré oči a trpělivě čeká na mou odpověď.

"Ráda..." dostanu ze sebe nakonec.

Možná bylo tohle mé rozhodnutí chyba, možná ne, ale od té chvíle se s Norbertem vidím snad častěji než s Morrígan. A to je co říct, jelikož mě teď potřebuje hodně často. Medvěd, jakožto má první oběť už je skoro zapomenutý, díky dalším, které jsem bohyni smrti přinesla. Přestávám mít nad nimi slitování a soucit jako by se ze mě vytratil. Změnilo mě to...

Prakticky denně večeřím s upírem a doma mě zastupuje to pozoruhodné cítění, které rodiče a ostatní ujišťuje, že se nic neděje.

Občas mívám pocit, jako bych zapomněla na všechno, co pro mě bývalo kdysi důležité.

Trávím s upírem spoustu času. Ukazuje mi věci, o kterých jsem neměla ani ponětí, učí mě vyznat se v těch jejich rozmanitých rodech a odhaluje tak spoustu dalších tajemství, která mi měla být zapovězena. Na oplátku ho učím, jak zacházet s dýkami. Směje se, jelikož je v tom od samého začátku lepší než já doposud. Jeho rychlost je výhodou.

Nechci si to přiznat, ale začínám ho mít ráda čím dál tím víc, a troufám si tvrdit, že on mě také. Zvláštní, nikdy bych neřekla, že mohu něco takového cítit k osobě, co mě chtěla vidět mrtvou.

Stín, který na hradě stále přebývá, už na mě nepromluvil, ale já cítím jeho bezoký pohled ve svých zádech. Sleduje každý můj krok a mě to děsí.

Morrígan, k mé smůle, zjistila, že se s Norbertem scházím. Byla mi udělena zdlouhavá přednáška o mé neprozíravosti a o nepřístupnosti upírů. Přesto však mi nakonec řekla, že konečné rozhodnutí nechá na mně, ale ať pamatuji na to, že mě varovala.

Obyčejný svět venku se mi vzdaluje čím dál tím víc. Až teď si uvědomuji, jak jsou lidé nudní...

Diskusní téma: Podoby

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek