Potřebuji si vyčistit hlavu. A přesně proto jsem se dneska rozhodla jít s Gipsylárem na vyjížďku. Sama.

Nasedlám ho a ještě předtím, než na něj nasednu, mu dám pamlsek. Dělám to tak vždycky a on už ho samozřejmě očekává.

Vyhoupnu se do sedla a zamířím na nedaleký kopec. Okolo nás kvetou na loukách luční květiny.

Vyhodím si nohy ze třmenů a s úsměvem se rozhlížím. Gipsy má uši nastražené jako ostatně vždy, když jsem s ním sama na vyjížďce.

Náhle se však stane něco, co nečekám. Z lesa vyběhne srnka a vyskočí přímo před Gipsylárem. Ten se splaší a několikrát po sobě se staví na zadní. Na tohle už jsem zvyklá, dělá mi to často, když s ním pracuji na jízdárně a on někam nechce. Jenže teď k tomu přidal i vyhození zadníma a následné uskočení do strany společně s úprkem. To už se neudržím.

Vše kolem mě se náhle změní v zelenohnědou šmouhu a já padám. Udeřím se hlavou do kamene, co se povaluje v poli.

Jakmile se mé tělo dotkne země, ucítím křupnutí a do očí se mi nahrnou slzy.

Chci vstát, ale nemohu. Mám pocit, jako by mi na prsa spadla kovadlina.

Vše se kolem točí a já jen tiše úpím na zemi. Vzduchu se mi dostává jen minimálně. Všimnu si, jak mám jedno rameno níž než to druhé a na vestě otisk kopyta. On na mě v té vší panice ještě šlápnul!

Začne se mi stmívat před očima, a vše se záhy změní v tmu.

Probere mne tichý, ale přesto jasný hlas.

Pomalu otevřu oči a vrátím se zpět do světa bolestné reality. Celý hrudník mám v jednom ohni.

„Musíš do nemocnice,“ slyším toho neznámého, ale je natolik rozmazán, že ho nevidím. Zato jeho hlas se mi zdá povědomí. „Máš zlomenou klíční kost a tři žebra. Tvého koně jsem odvedl zpět do stájí.“

Snažím se na něj zaostřit, ale marně. Kéž bych si alespoň vzpomněla, kde jsem už ten hlas slyšela.

„Odvezu tě tam…“ Víčka mi opět spadnou a já se zas ocitnu v říši nevědomí. To byla lepší snad i ta smrt. Přesto že mi autobus přelámal skoro všechno, nic mne nebolelo.

Uslyším tlumené pípání. První, čeho si všimnu, když otevřu oči, je všudypřítomná bílá barva.  Konečně se mi daří zaostřit a já si uvědomím, že mám do zápěstí zavedenou kanylu.

V rohu místnosti se zvedne z křesla muž. Oblečen je do bílé košile a černých kalhot.

„Tak ses probrala,“ usměje se a já si všimnu záblesku špičáků. Upír. A ne jen tak ledajaký. Norbert, ten, co mě chtěl zaškrtit.

Vyděsím se a chci se zvednout. Jakmile se o to pokusím, ohlásí se bolest. Zasýpám a padnu zpátky.

„Nehýbej se. Jedno zlomené žebro ti protrhlo plíci. Operovali tě a dali to do pořádku, ale prudké pohyby ti v uzdravení rozhodně nepomůžou.“

„Vy…“ zvedla jsem k němu oči.

Nakloní hlavu na stranu. „Ano. Překvapena?“

„Chtěl jste mne zabít.“

„A teď jsem tě zachránil. Smazáno,“ usměje se a posadí se na židli vedle mě.

„Proč?“

V jeho očích se objeví matná jiskra. „Od toho incidentu jsem hledal záminku si s tebou pohovořit. Naskytla se.“

Polknu, protože mi vyschne v hrdle a pomalu se posadím. Levou ruku mám společně s hrudníkem v sádře.

„Pohovořit? Jakto že jste tam zrovna byl? Nikdo nevěděl, kam jdu na vyjížďku.“ V hlavě mi zazvoní. „Kde… je Gipsylár?“

„Ovšem. Myslím, že můj čin ode mne tenkrát nebyl zrovna dvakrát zdvořilý. Rád bych začal znovu. A co se týče toho, že jsem věděl, kde jsi byla… Udělejme z toho tajemství,“ pousměje se klidně. „Jak jsem již pravil, ve stáji.“

Nejistě na něj hledím. Říká mi pravdu? Na druhou stranu, proč by lhal? Pak tu byl ještě ten fakt, že mne doopravdy zachránil. A pokud mi žebro prorazilo plíci, bylo možné, že dokonce od smrti. Další smrti.

„Vy jste bratr toho… Bernarda, že?“ Potřebovala jsem si udělat jasno, začínala jsem v tom mít trochu bordel.

„Ano, to jsem.“

Přikývnu. „Já… děkuji. Ať už jste tam byl z jakéhokoliv důvodu.“

„Není zač.“ Zrak mu utkví na kanyle, kterou mám zavedenou do zápěstí.

„Musí tě to tu unavovat,“ rozhlédne se kolem sebe. „Nemocnice jsou dobré akorát tak na ošetření. Ležet v nich i posléze…“ Nechá rozvedenou myšlenku. „Co kdybych tě vzal k sobě? Tu kanylu už stejně nepotřebuješ. A to, že budeš ležet v nemocnici, tvé uzdravení neurychlí.“

Ztuhnu. K němu? Chce mne dorazit až tam? Pokud by to ale chtěl udělat, příležitostí měl spoustu. Skoro ho neznám.

Ačkoliv se tomu můj rozum příčí, má mysl je zvědavá a já si uvědomím, že váhavě kývám.

„Výborně. Zařídím propuštění,“ zvedne se.

Na parkovišti zamíří rovnou k černému ferrari. Překvapeně nadzvednu obočí.

Jdu nejistým krokem a od pasu nahoru mi v těle neustále vystřeluje bolest. Když jsem se převlékala z nemocničního do svých šatů, všimla jsem si stehů, co jsem měla na boku hrudníku pod sádrou. Operace…

Otevře mi dveře a pomůže mi na sedadlo spolujezdce. Já to vážně dělám! Důvěřuji mu a jedu s ním kamsi. Může za to snad to bezvědomí, že jsem teď tak neopatrná? Morrígan by mne za tohle rozhodně nepochválila.

Tiše syknu, když dosednu. „Ale co rodiče?“ zeptám se ho nejistě. „Nemohu jen tak zmizet. Třeba už vědí, co se mi stalo. Budou mě hledat…“

Mávne nad tím rukou a ladně se usadí za volant. „To je to nejmenší. Mají za to, že jsi v pořádku doma. Je to jakési cítění. Myslí si, že tam jsi, hovoří s tebou, ale nic z toho se doopravdy neděje. Nepochopila bys to, když bych se ti to pokusil podrobněji vysvětlit. Musíš se spokojit s tím, že to nepoznají.“

Zmateně mu hledím do jediného oka a nakonec přikývnu. „Dobře,“ odmlčím se.

„Kam mě to vezete?“

„Nech se překvapit,“ pousměje se do zpětného zrcátka a vysekne malou, ale lehkou poklonu. „Jmenuji se Norbert, jak už jistě víš, a myslím si, že bys mi mohla přestat vykat.“ Sešlápne plyn.

Řítíme se po dálnici v ohromné rychlosti a já jsem si jista, že se musely všechny měřiče, co tam jsou, aby upozorňovaly na přestupky, přehřát. Bolí mě žebra, a to je to jediné, na co se teď soustředím.

Jízda trvá dlouho. Déle než jsem očekávala. Už jsme dávno mimo Prahu, ale Norbert ne a ne zastavit. Začínám mít pochyby.

Náhle zahne z cesty a vjede na lesní. Rozum už na mě doslova vříská, že jsem ho měla uposlechnout dřív.

Vyhledá můj pohled ve zpětném zrcátku a zasměje se.

„Cožpak se ti výlet nelíbí?“

Než stačím odpovědět, auto zastaví. Zatajím dech.

„Někteří tomu říkají hrad Valdek.“ Vytáhne klíčky ze zapalování. „Já tomu říkám pevnost Kaaskąr.“

Znám to tu! Ale znám to jako zbořeniště. Rozvaliny starého hradu se zbořenou střechou a jedinou věží. Dokonce i vím, kde jsme… Norbert to musel vzít z druhé strany, jinak bych tu cestu poznala. Není to tak daleko od mé vesnice.

„Ale tenhle hrad má být v troskách! Vím to, byla jsem tu ani ne před měsícem s rodiči,“ namítla jsem. Nechtěla jsem si to připustit, ale byla jsem naprosto okouzlena. Už ty rozvaliny mne fascinovaly, ale jakožto neponičený vypadal hrad skvostně.

„Kamufláž,“ odhalí špičáky. „Využívám ho občas jako zimní sídlo. Pokud však chceš vidět spíš tu zbořeninu…“

Hrad se v okamžiku změní na místo, které znám.

„Nechci,“ řeknu jistě. „Vždy se mi zdál zvláštní. Ale že je ve skutečnosti opravený…“ Se zatajeným dechem si otevřu pravou rukou dveře a začnu pomalu vystupovat.

„Budu to brát jako poklonu,“ pomůže mi z auta. Sádra, kterou mám na zlomeninách, je těžká.

Zavede mne až ke vchodu. První stojí vysoká brána a poté samotné ebenové dveře.

Jsou v nich vyryty znaky, které nepoznávám.

Když se ocitneme uvnitř, nemůžu uvěřit vlastním očím. Doopravdy to je jeden z nejkrásnějších hradů, které jsem kdy viděla.

„To má každý upír své sídlo? Protože jestli ano, měním názor na to kousnutí. Posluž si,“ zažertuji a rozhlížím se po ohromné místnosti.

„Jen šlechtici.“

„Ty jsi šlechtic?“ zarazím se.

„Ovšem.“ Zamíří se mnou do schodů a do ložnice. Ohromné ložnice! Postel s nebesy, balkón a výhled snad na celý les, který hrad obklopuje.

Pomůže mi si lehnout. „Lepší než nemocnice, není-liž pravda?“ podá mi polštář.

S nepatrným úsměvem přitakám.

„Ale proč? Proč tohle všechno?“

Přejde mou otázku bez poznámek. „Odpočiň si. Čas ve spánku ubíhá rychleji.“

Nechci spát, ale náhle se na má víčka snese neuvěřitelná tíha.

„Dobrou noc…“ uslyším ještě, jak říká upír a poté se propadnu do světa snění.