„Norberte…“ zašeptám a posadím se k němu na postel. Upír se zdá být myšlenkami uzavřen ve svém nitru a skelný a nepřítomný pohled upírá kamsi za mě.

Nejistě ho vezmu za studenou ruku. „Tolik mne to všechno mrzí…“

Neodpoví. Ani bych to nečekala. Smutně pozoruji, jak po jeho líci kane další slza.

Když mi před slavností sliboval, že bude ta noc nezapomenutelná, nemýlil se. Nikdo však netušil, že tímto způsobem. Přinejmenším já opravdu ne.

Pohladím ho po ledové dlani a vrátím se vzpomínkami o pár hodin nazpět.

Vše začalo poměrně nevinně. O půlnoci vznikl život. Od té chvíle ho však pronásledovala hladová smrt. A teď opravdu nemluvím o Morrígan.

Vybavuji si způsob, kterým upíři tancovali. Ladný, jako by se snad ani nedotýkali země. Zdobeni maskami dávali ještě více najevo svou odlišnost. A mezi nimi Norbert a já. Chudák, horší tanec pravděpodobně nezažil.

Tancovali jsme, povídali si a občas mne vzal i na prohlídku hradu. Ukázal mi nejvyšší věž, ale i hlubokou studnu, schovanou pod hradem. Od malička jsem to místo obdivovala, a znovu jsem si tak připomněla proč.

O půlnoci se však z mě nepochopitelného důvodu ukázala Morrígan. Tušila jsem že se chystá něco velkého. Ve vzduchu se vznášela napjatá atmosféra. A to že se na slavnosti upírů ukázala i má paní? To už muselo něco znamenat.

A pak se to stalo. Přinesli rakev a za proslovu Drákuly a pár slov Smrti povstal Jitřní syn. Anděl jménem Lucifer. Zavraždil zrádce. Chladnokrevně a s radostí. Jen pohled na umírající mi stáhl vnitřnosti. Nestávalo se mi často, že bych viděla někoho tak trpět...

Poté se však jeho špičáky zaryly i do mého hrdla.

Díky tomu si toho co následovalo vybavuji jen málo. Snad jen to, že jsem se probudila v malé místnosti a nade mnou se skláněla Norbertova starostlivá tvář. Dal mne do pořádku jako pokaždé.

  Od té chvíle, jako by se čas neuvěřitelně táhl. Byl tu však někdo, kdo ve své zvědavosti přestal být opatrný. Když mne Norbert vedl z pokoje zpět na nádvoří, málem jsme vrazili do starce na obláčku, co vykuleně sledoval Jitřenku z hradeb. Byl tak vyvedený z míry, že snad ani nekladl odpor. Věřte nebo ne, podrobnosti znát nechcete. Jak nacpat páchnoucího starce do nafukovacího balonku? Umění.

Po návratu jsme byli obeznámeni s plánem útoku. Útoku na medvědy… Mírně řečeno mě to zaskočilo. Zvláštní, v co se taková slavnost může zvrhnout. Lucifer toužil po krvi a ta mu měla být dopřána. Strategie byla jasně dána. Nahnat všechny medvědy na hrad. A toho měli docílit postupným zužováním bariéry, kterou čarodějky vytvořily. Všimla jsem si v jejich řadách i Anet.

Norbert mne vzal s sebou. Cítila jsem z něj touhu po krvi, a byla mu vděčná, že ji neukojil na mně. Čím více se bariéra zužovala, tím více se mu jí dostalo. A já si po jeho boku užívala jediný mně známý tanec. Ostří okamžik co okamžik někomu sebralo život…

„Norberte…“ zašeptám znovu a pohladím ho po vlasech.

„Je mrtvý.“ Spíše jen odezírám od jeho úst.

Pohled na něj mě bolí. Nikdy jsem neviděla nikoho se tak trápit.

„Mrtvý…“

Jak už jsem zmínila, bariéra se měla setkat na Karlštejně, a tak se taky stalo. Medvědi neměli šanci. Vzduchem létali jejich končetiny a všudypřítomné vrčení se záhy měnilo na bolestivé kníkání.

Dokud se neobjevila ona. Medvědí jezdkyně. Ta, která zbaběle ukončila život Norbertova bratra.

Nejprve byla rána určena právě Norbertovi. Bernard ji však zadržel svým vlastním tělem…

Když jeho oči nabyly skelného lesku, jezdkyně a její medvěd to měli spočítané.

Anet je nechala uvrhnout právě do té studny pod hradem. A já se pokoušela zadržet Norberta, který v touze pomstít svého bratra, chtěl rozsápat oba dva. Neměla jsem sílu na to snažit se mu namlouvat, že bude všechno v pořádku. Nic nebylo. Jeho a Anetin žal mnou otřásl.

Zatímco Norbert se i nadále snažil dostat k jezdkyni a sprovodit ji ze světa, Anet požádala Jitřenku o laskavost. Proměnil jezdkyni v upíra. Jen tak se měla trápit víc, než kdyby jí byla dopřána smrt…

Obejmu Norberta a pohladím ho po zádech.

„Musím ještě něco zařídit, hned se vrátím,“ zamumlám mu do ucha a on jen poraženě přikývne.

Políbím ho na čelo a pomalu vstanu. Stále tam sedí jako socha.

Nazuji si lodičky, které jsem se svým příchodem skopla. Nechci ho tam nechávat samotného, ale hlas v mé hlavě si nedá říci.

Seběhnu po schodech, které vedou z pokoje. Jsme stále na Karlštejně. Procházím kolem maleb, které jsou umně vyvedeny na stěnách. Schody ústí až na samotné nádvoří. Po nich však následují další, které vedou k hradbám, záhonům a samotné místnosti se studní. A právě tam mám namířeno. Prsty se opřu o bukové dveře a ty se tiše otevřou. Vejdu.

Ode stěn se odráží klapot mých podpatků a kapání vody. Jinak nic.

Ostražitě přejdu až k samotnému okraji, když v tom se ozve táhlé zasyčení doprovázené nadávkou. Pomalu stupňuje, až se nadávka změní v řev.

Nakloním se přes okraj.

Visí tam, upoutána kovovými řetězy, které jsou zakuty do kamenných stěn studny. Přes hlubokou propast je položena mříž z jasanu.

Postřehnu, jak se o pár desítek metrů pod ní na hladině pohupuje cosi velkého.

Ona samotná má tvář bělejší než sníh a oči, které ke mně zvedne, jsou podlité krví. Snad by i působila strašidelně, kdybych nevěděla, o koho jde.

Já sama ji potkala jen jednou. Za jakých okolností, to rozvádět nebudu. Neměla bych nenávidět osobu, kterou prakticky neznám. Ale já ten důvod k nenávisti měla. Dal se vyčíst u tváře jak Anet, tak Norberta. Ublížila mým blízkým. Sama ze sebe udělala nepřítele.

„Co tu chceš!“ prskne po mně, spíše jako oznamovací větu, než tázací.

S bezvýraznou tváří si sundám lodičky a posadím se na studnu. Nohy spustím volně přes okraj, těsně před mříž.

„Sledovat, jak trpíš.“

„Tak tedy, příjemnou zábavu,“ zachroptí a její tělo se opět začne zmítat v křeči. Všimnu si otevřených ran, ze kterých odkapává krev. Nakloním hlavu mírně na stranu.

„Jsou mrtvý,“ nahodím úmyslně. „Medvědi. Obávám se, že tvůj titul „Medvědí jezdkyně“ už ztratil svůj význam. Nemáš na kom jezdit,“ založím si ruce. „Dovol mi tedy říkat ti Eliško.“

Vrhne po mě pohled dravce. Teď je upírkou, a já si uvědomím, že bych podobnou grimasu nikdy nechtěla spatřit na tváři Norberta.

„Lžeš.“

„Nemám důvod.“

„Chceš mi ještě víc ublížit!“

„To chci. Ale ne lží. Pokud chceš názornou ukázku…“ pokrčím rameny. „Vidíš to nafouklé cosi, co pluje támhle dole na vodní hladině, jako plyšová hračka vhozena do hlubin? To je George,“ prohlásím jízlivě. „Škoda že i jeho nezměnili v upíra. Medvědoupír, to by bylo něco! Každopádně, možná by to ten plyšák rozdýchal.“

Z jejího hrdla se ozve zvířecí jekot. „Mlč!“

„Jak dlouho vydržel s čumákem nad hladinou, zběsile šlapat vodu? Minutu? Dvě? A jak dlouho pak vodu polykal?“ Dostávám ze sebe všechen ten vztek. Všechno to, co jsem ucítila, když jsem spatřila zničenou tvář Anet a Norberta, který teď vše vzdal, a stala se z něj duchem nepřítomná kreatura.

„Lžeš!“

„No ovšem. Pokud tě to nějak uklidní a umlčí tvůj nos před zápachem rozkládající se zvěřiny pod tebou, ano, lžu.“

„Jen slova! Sedíš si tam nahoře a oháníš se slovy. Sem ke mně by sis ale netroufla!“

Zasměju se. „K měnící se naštvané a žalem zlomené upírce? Ne, asi bych neměla, na druhou stranu, když jsi mě tak hezky poprosila…“

Na kůži ucítím dýky. Přehodím i šaty přes okraj a chytnu se řetězu, co visí od stropu. Využiju dvířek, které jsou v mřížích a zase je za sebou zaklapnu. Dvakrát silně cuknu a on se uvolní. Zastaví se teprve kousek od ní.

„Tak, konečně mám příležitost prohlédnout si tě zblízka.“ Pevně se držím kovu. Okamžitě po mně chňapne zuby.

„Jsi hloupá. Živá se odsud nedostaneš,“ prskne po mě a znovu cvakne zuby.

„Ty taky nejsi žádný génius, očividně. Co zmůže udělat upírka, která je navždy uvězněná v chladné studni s otevřenými ranami? Uvědom si prosím naše situace a jejich odlišnost.“ vyšplhám o kousek výš. „Já tě za chvíli opustím. Ty tu ale zaživa shniješ.“

„Medvědi žijou.“

Překvapeně nadzvednu obočí. „Ale jistě, samozřejmě – lední a v zoologické. Na ty si přeci musíš vzpomínat.“

Přimhouří rudé bělmo, když jí dojde, na co narážím.

„George žije!“

„Který přesně? Mnoho lidí, zvířat, ale i věcí se nazývá George.“

„Mrcho.“

Omotám nohy kolem řetězu a zajistím si tak balanc. Teď, když jí vidím z blízka, mám chuť jí celé věky trýznit, za to, co provedla mým blízkým. Chtěla zabít Norberta… A zabila jeho bratra, kterého jsem viděla sotva hodinu, ale věděla jsem, že mi tehdy v té záležitosti s Poutníkem možná zachránil život. A na její rozkaz byla zpřetrhána vlákna ještě jednoho života…

„Děkuji.“ Se zájmem ji pozoruji. Tmavé kruhy pod jejíma očima a bílé rty. Kapka krve, zaschlá na tváři. Dokážu si to představit i jako samostatný obraz…

„A co následník Drákuly?“ Teď se snaží zranit ona mě. Další, koho Anet vzala a za co si zaslouží trpět jako nikdo před ní.

„Věř mi, že další tvá návštěva po mně bude jeho otec. Budeš sama a zažiješ nepředstavitelná muka. Navždy sama, v téhle vlhké díře. Jaké to bude? Co myslíš?“ přehmátnu si rukama, abych se zbytečně nevysilovala.

Všimnu si, jak jí v tváři cukne.

„Už nikomu nikdy neublížíš. Ani ty, ani vyhynulá rasa medvědů. Sama víš nejlépe, že ten rozkaz jsi vydat neměla.“ Pomalu začnu šplhat směrem nahoru. „Sbohem Eliško, jezdkyně na ničem. Možná se nad tebou někdy smilují.“

Řetězy zarachotí, jak se v nich začne vzpouzet. Z jejích úst létají nadávky a hlasitý řev.

„Chudáček Drákulův synáček, stal se z něj jehelníček! Plný šípů!“ volá za mnou a já ji úspěšně ignoruji. Nejsem ta, kterou tato slova donutí ke ztrátě sebekontroly. Ale Drákula bude.

Naposledy shlédnu na ni a nehybného medvěda a opustím místnost. Musím za Norbertem.

Jitřní syn hodoval na mrtvých a zlomený Norbert se obrátil do sebe. I k odporu a pokusu sprovodit ze světa onu vražedkyni ztratil sílu.

Pomáhala jsem upírům odklízet těla, a když vzplála Bernardova hranice, držela jsem Norberta za ruku.

Anet zmizela. Drákulův syn  po ní dokonce zoufale vyhlásil pátrání. Hodiny jsme prohledávali okolní lesy a zapadlé kouty. Jako by se vytratila z povrchu zemského. Nikdo ji nenašel...

Krátce se svítáním, přinesli tělo. Upířího prince, který Anet hledat s malou družinou. Ze všech nalezli jen to jeho, které bylo plné stříbrných šípů.

Drákulu to zlomilo a okamžitě se  vydal stíhat viníky. Úspěšně.

Skupina lovců, která se rozhodla využít situace. Zbabělci, kteří se princi nepostavili čelem, ale ukryti ve stínech vyčkávali. Zastihli následníka Drákuly vyvedeného z míry zmizením Anet a nečestně zaútočili. Na místě se však nacházela i jejich krev. Princ se nevzdal bez boje...

 Jeho otec nemilosrdně nechal každému z nich setnout hlavu a narazit na kůl vedle medvědích.  Jen jejich vůdce toho ušetřil. Poté, co mu lovec vyzradil, na čí rozkaz konali, přenechal ho Luciferovi.