„Co se ti stalo?“ Norbert se zamračí a prohlíží si mou tvář. Táhne se mi přes ni dlouhá řezná rána.

Mám ji jen přelepenou dvěma tenkými náplastmi, aby se neotevírala.

„To nic,“ zamumlám a uhnu očima.

„Takhle nic nevypadá. Kdo ti to udělal?“

„Vážně Norberte, to je v pořádku. Zkrátka jsem si nedávala dostatečný pozor, a nejen že mi oběť zdrhla, ale ještě mi nechala památku,“ odvrátím se od něj.

„Kdo?“

Jeho otázky mě začínají unavovat. Rozhodnu se říct mu pravdu, třeba to pak nechá být.

„Poutník.“

Strnou mu rysy.

„Norberte?“ nadzvednu obočí. „Děje se něco?“

„Nic…“ zamumlá jen s očima upřenýma kamsi mimo mě. Vyděsí mě, ale uklidním se, když se zas vzpamatuje. Zpříma mi pohlédne do tváře.

„Dej si na něj pozor, Tanito. Vypadá slabě, ale zdání někdy klame,“ vztáhne svou ruku k mé tváři. O něco ucuknu.

Zarazí se. V modrých očích už znovu mohu spatřit klidnou vyrovnanost. Předchozí úlek byl tatam.

„Pokud na něj ještě někdy narazíš nebo snad dostaneš od Morrígan podobný úkol, chci jít s tebou.“

Vydechnu. „Bohyni smrti jsem zklamala, takovým úkolem mě už nepověří.“

„Věř mi, nečekala, že ho zabiješ,“ dotkne se ledovou rukou mé tváře. Mlčky mu hledím do očí. Ucítím krátké zastudění a rána mi zmizí.

„Děkuji…“ zamumlám.

Přesto že už je rána pryč, nestáhne svou ruku z mého obličeje zpět. Značně znervózním.

„Jen buď příště opatrnější. Počínáš si možná až příliš odvážně.“ Po těch slovech mě pohladí po líci a políbí. Ztuhnu, jako by snad ten chlad, co z něj vyzařuje, pohltil i mě. Nejsem schopna mu jednu vrazit, ale nejsem schopná mu ani cit opětovat. Co si to dovoluje?! Vlastně je to milý… Ale co si to dovoluje?!!! nevím…

Zůstane tak dlouho a já se nakonec odvážím a zaženu všechnu tu chuť dát mu za to pěstí. Krátce mu polibek oplatím a odtáhnu se od něj. Trochu vyjeveně na něj hledím, přestože on stále vypadá klidně a vyrovnaně.

„Ehm… já…“

„Slova jsou někdy jen přítěží,“ zeširoka se usměje.

Zamířím do ložnice, ve které tu na hradě občas spím. Cestou přemítám o tom, co se stalo. Nemyslím polibek, ale spíše to, že Norbert Poutníka očividně také zná. Cožpak jsem jediná, komu nikdo nic neřekl?

Usnu až pozdě v noci. Do té doby si kreslím do mapy všechna možná sídla, pevnosti, a místa, kde přebývají medvědi. Alespoň z toho co mi upír řekl. Pro orientaci.

Běžím po liduprázdné ulici. Přebíhám přes silnici a uslyším troubení. Hluboké a hlasité. Otočím se akorát včas, abych spatřila dvě obrovská světla a vyděšený výraz řidiče…

Probudím se s výkřikem na rtech. Vylétnu do sedu a ztěžka hledím do tmy v místnosti. O tomhle se mi už nezdálo dlouho…

Vstanu z postele a přehodím přes sebe noční župan. Je utkaný z velmi jemné látky. Omotám si ho kolem těla a vyjdu na chodbu. Zamířím do jediné místnosti, kde se ještě svítí. U stolu tam sedí Norbert a cosi čte.

Mlčky vejdu a posadím se na pohovku za psacím stolem.

„Děje se něco?“ zvedne oči od knihy. „V tuhle noční hodinu už bys měla dávno spát…“

„Noční můra,“ zamumlám a natáhnu se pro skleničku vody.

Zaklapne knihu a posadí se vedle mě.

„Autobus?“

Stroze přikývnu. Ještě před měsícem jsem spala klidně. Tohle se přeci jen událo už dávno. Ale teď mě každou noc sužoval ten samý sen a já nevěděla, proč se to vrátilo.

Přitáhne mě k sobě a já se chvilkově napnu. Po chvíli se ale uvolním a položím mu hlavu na rameno.

„To nic. Jistě to zas brzy zmizí. Přesto, že chápu, že zapomenuto to asi nebude nikdy.“

Souhlasně přitakám, ale sama tomu nevěřím. Pozoruji průzračnou vodu.

„Víš, jak jsi mi jednou řekl, že ta srážka ze mě už nedělá člověka?“

„Hm.“

„Jak jsi to myslel?“

„Pamatuješ si vlastní smrt, přesto, že jsi vlastně nezemřela. Kolik lidí má tohle privilegium?“

„Nerozumím ti.“

„Nechci to nazývat zrovna osudem, ale každý má už předem předurčen čas a místo, kde zemře. Čas se dá přepsat, snaží-li se dotyčný trochu, místo nikoliv. Ty to místo znáš.“

Ztuhnou mi rysy. Takže já se jednou opět ocitnu pod koly…

„Ale…“ potřásla jsem hlavou. „To nedává smysl. Pokud se budu navždy vyhýbat té ulici, znamená to snad, že nikdy znovu nezemřu?“

„Vlastně ano. Jsi výjimečný případ. Znám jen pár podobných, ale nakonec je tam vždy donutilo něco…“ když si všimne mého pohledu, zmlkne.

Nakloním hlavu ke straně. „No, tak alespoň že jsem výjimečná,“ povzdechnu si nakonec ironicky.

Usměje se a opět se ke mně skloní. Nadzvednu obočí a položím mu prst na rty. „Tak to ne, pane, jeden polibek by pro dnešek stačil,“ zvednu koutky a jemně se mu vymaním z náruče. Vstanu z gauče.

„Počkej ještě…“ chytne mě za ruku. „Chtěl jsem se tě ještě na něco zeptat.“

„Teď? Ve dvě ráno?“ nadzvednu obočí.

„Přesně tak. To je ta nejvhodnější chvíle.“

Pokrčím rameny a praštím sebou zpátky k němu na gauč.

„Bude se konat slavnost. A já tě chtěl požádat, jestli bys tam nešla jako můj doprovod.“

„Slavnost? A kde?“ Docela mě zaskočí. Obzvlášť když se zmíní o doprovodu. Slavnost rovná se společenské oblečení, společenské oblečení rovná se podpatky a podpatky rovná se smrt. I když, to mně vlastně nehrozilo, leda že bych si v nich šla zatancovat do mé známé ulice s autobusem.

„Přesně tak. Na hradě Karlštejně. Vlastní ho syn Drákuly, Gabriel. Jsem si jist, že jsem se už o něm zmiňoval. A právě na počest řečeného Drákuly se slavnost koná.“

Chvíli mlčím, přemítám nad tím, jak odpovědět.

„Znamenalo by to tanec?“

„Možná jeden, dva ano,“ nadzvedne koutky a odhalí tak špičáky.

„Norberte, já neumím tančit. Na taneční jsem se vykašlala.“

„To nebude problém, budu tě vést. A ani není třeba vybrat si nějaký složitý tanec.“

On mě asi nepochopil. Tanec a já nejsme zrovna přátelé. A na těch vysokých botách…

„Jsi si jistý, že chceš za doprovod zrovna mě?“ zeptám se ho nesměle.

Znovu mě k sobě přitáhne. „A koho jiného?“

„Nevím, třeba nějakou vznešenou upírku, která ti tam neudělá ostudu.“

„Neříkej hlouposti. Určitě ti to půjde a slavnost si užiješ.“

„Hlouposti?“ nadzvednu obočí. „To sám uvidíš.“

„Znamená to ano?“

„Co myslíš?“ zvednu k němu zrak. Zdá se mi to nebo jsem se právě upsala k mučivému trýznění stovky upírů, kteří mě budou chtít vysát a zrádným podpatkům? zamyslela jsem se. „Ano.“

Norbert se zasměje a vtiskne mi pusu na tvář. Však on bude litovat, že si přeci jen nenašel nějakou hraběnku, která tam podnítí jeho důstojnost.

Slavnost na Karlštejně. Ten hrad jsem znala dobře, dokonce jsem nebydlela daleko od něj. Při každé cestě na koně jsem ho viděla. Majestátný jako za doby Karla IV. A má být plný upírů…