Naslouchám času co na mě křičí,

to, že jsem jako vy, silně mě ničí.

Procházím ulicí dnešního světa,

kam se jen poděla ta bájná léta?

Jsme jenom těly, jimž lenost je král,

zkažené zrůdy, s nimiž si hrál.

Tahá si za nitky osudů sám,

ztracené obludy co neví kam.

Vrátit se v čase, pro mě by dar,

opustit bezectný života cár.

Jedinkrát pocítit tu bdělou pýchu,

kdy každý naslouchá vlastnímu tichu.

Jednou z nás zbude jen šedivý prach,

skutky se vytratí, s nimi i strach,

pak možná uchopím s odvahou meč,

k bohyni smrti tak pronesu řeč.