Můj kůň chce nakopnout bohyni smti

Je poslední den ve škole a já si jdu pro vysvědčení. Nepropadla jsem, úspěch. Mému třídnímu nesu místo kytky meduňku v květináči. Vypadá totiž jako kopřiva a to je taky to jediné, co si zaslouží. Aby to nevypadalo tak zle, stavím se v květinářství a poprosím prodavačku, jestli by mi ji trochu neozdobila. Zvolila svítivě zelenou barvu společně s fialovou. Pěkně hnusné barvy, ale komu to vadí?

Jsem až ke konci abecedy a tak napjatě čekám, kolik čtyřek jsem schytala tenhle rok. Nějak mne to nemrzí, jelikož je má většina třídy, co třídy, školy, a také většina propadá. Konečně Kalač zavolá mé jméno a já se zvednu a podám mu meduňku.

„To jsou kopřivy, Katko?“

Usměju se. „Jistě že ne, to bych se popálila, ale pokud tomu tak chcete říkat?“

Jeho úsměv mu ztuhne na rtech. Jen položí květináč na katedru a podá mi ruku s tím, že gratuluje.

Ještě ani nedosednu do lavice a už jásám. Jen jedna čtyřka! Jedna!

Zatracená fyzika.

Je to zvláštní, ale ani nemám chuť na nějaké oslavy. Jediné, co teď chci, je vrátit se domů, a strávit odpoledne na koních.

Spěšně se rozloučím s kamarády a popřeju jim pěkné prázdniny. S většinou z nich se za ty dva měsíce volna stejně uvidím.

V klidu dojdu na tramvaj a před každou křižovatkou a přechodem se několikrát rozhlédnu. Od srážky mám z tohohle doslova fobii.

Mamka mne vysadí na koních a jede s bratrem na ranč. Má tam koně, dneska má hodinu s trenérem a bude chytat krávy. Vážně, krávy…

Uprosil mamku, aby tam na něj počkala a podívala se, takže já dneska beru dva koně pod sedlo.

Rozeběhnu se rovnou k výběhům a už tahám z kapes pamlsky. Zamířím ke stádu rovnou ke dvěma největším koním, co tam jsou.

Jeden z nich je světle hnědý valášek, který okamžitě zařehtá, a vyjde mi vstříc. Je mu teprve čerstvých pět, je to holštýn a jmenuje se Gipsylár. Poplácám ho po krku a nabídnu mu pamlsek. Doslova je miluje.

„Gipsý…“ zacukruji a připnu mu vodítko. Nepotřebovala bych ho, kdybych nebrala i mamky Incredibla. Ten se samozřejmě i nadále pase a věnuje mi pramálo pozornosti. Hrozně se v tomhle podobá Fíbí, jídlo je totiž jeho prioritou. Incrýsek je hodně tmavý šestiletý hnědák a je to belgický teplokrevník. Výškou o něco větší než Gipsy, i když ne o moc.

Připnu vodítko i jemu a rozeběhnu se s nimi k východu z ohrady. Miluju ten pocit, když za mnou oba dusají. Problém je, když mi pak jeden z nich šlápne na nohu.

Zavedu je do boxů a zamířím do sedlovny, první pro věci na Gipsylára. Chci ho vzít na jízdárnu, a s Incrediblem pak jít ven, takže ho vezmu prvního.

Cestou k sedlovně potkám kamarádku Lucku.

„Ahoj,“ pozdraví mě a já kývnu. Jela se mnou dneska vlakem také dřív domů.

„Bereš Davose?“ zeptám se. Davos, je zrzavý osmiletý ČT a podle Lucky i její jediná životní láska.

Přikývne a potěžká sedlo. „Na jízdárnu, jen na chvíli. Pak jedeme ke známým.“

Uculím se. „Fajn, tak to se asi potkáme,“ natáhnu ruku pro modrou podsedlovku a ze zápěstí mi na chvíli sklouzne šátek. Když spatřím vránu, uvědomím si, že od našeho posledního setkání uběhlo už pár dní, ale já jsem své "úloze" doposavaď nevěnovala pozornost. Jak bych také měla přijít na to, jak zabíjet? Umínila jsem si, že až se Morrígan objeví příště, dostanu to z ní. Mluvila o výcviku, ale kam tím mířila, to bylo jasné jenom jí.

Ujistím se, že si Lucka ničeho nevšimla a hodím si do ruky společně s podsedlovkou i sedlo, beránek a uzdečku. Pro kamaše a další pamlsky se ještě musím vrátit, jelikož to všechno nepoberu a přesto, že existují vozíky, na kterých se dá odvést vše naráz, já tím pohrdám.

Vlezu do boxu ke Gipsylárovi a vyčistím ho. Kupodivu výjimečně není jako prase.

Zavedu si ho ke schůdkům a vyhoupnu se do sedla. Jistě, je to ponižující lézt na koně po schůdcích, ale když má váš kůň v kohoutku necelý metr osmdesát, nemáte jinou možnost.

Ještě před tím si na kolbišti postavím nízké překážky a trénuji s Gipsým odskoky, se kterýma máme stále ještě problém. Sem tam minu Lucku, která se ke mně přidá.

Po necelé hodině jsem tak unavená, že se sotva svezu ze sedla. Zavedu Gipsylára zpátky do boxu a hodím na něj lehkou letní odpocku.

Když chci nasedlat Incredibla, ozve se vedle mého ucha tiché zakrákorání.

„Nazdar.“

Vyjeknu a uskočím stranou. Až opožděně si uvědomím, že se v boxu mého koně zjevila žena v černém. Morrígan.

Incredible hlasitě zařehtá a začne poskakovat vyděšeně kolem, s občasným vykopnutím. Trvá mi, než ho zklidním, ale přes to všechno ještě ustrašeně oddechuje s očima zabodnutýma do Morrígan. Něco se v nich pohne a on se otočí kolem své osy a vykopne po ní. Bohyně smrti jen o kousek ustoupí a rána padne vedle. Vidím, jak zatne zuby, ale jinak dělá, jako by se nic nestalo.

„Paní,“ vydechnu a pokusím se ztišit tlukot svého srdce. „Já… ještě jsem nikoho nezabila, nemohu, to co jste říkala o tréninku a…“

Mávnutím rukou umlčí má slova. „Tím se teď netrap. Minule jsem neměla zrovna šťastnou náladu. Zabíjet se musíš teprve naučit. A proto tu dnes jsem.“

Nadzvednu obočí. Trochu to znělo, jako by se mi za své minulé vystoupení omlouvala… Ne, hloupost. Královna mrtvých se neomlouvá.

„Naučíte mě to?“

Zavrtí hlavou. „Něco lepšího. Vezmu tě na Týr na nÓg. Čeká tam na tebe malé překvapení,“ kriticky si mě změří. „Doufám, že nebudeš tak neschopná, jak vypadáš.“

Usměju se. „Fajn. Každopádně, já si odsud nemůžu jen tak zmizet. Přijede pro mě mamka, a…“

„Čas tam běží trochu jinak než tady,“ skočí mi do řeči a popadne mne za ruku s tetováním. Když se ho dotkne, zaplaví  mě bolestné bodání, jako by mi ruku někdo kousek po kousku ukrajoval.

„Příští zastávka, Týr na nÓg,“ zakráká a mě obklopí tma.